Dnes trochu jinak. Dnes méně současné Koreje a více minulé Prahy. Dnes hodně vzpomínek a trocha nostalgie. Přicházím s příběhem o nadpozemsky krásném vzájemném poutu mezi člověkem a psem. Příběhem, který napsala jedinečná povaha mé nejoddanější přítelkyně s nespočtem puntíků na kožíšku. Píši, alespoň ve zkratce, o naší společné cestě životem, jež započala před více jak 13 lety a skončila posledním rozloučením mé a její duše vysoko v horách, které provázely tisíce uroněných slz, ale i v mysli promítané nádherné vzpomínky a magické kouzlo místa a daného okamžiku. Přenáším „na papír“ kus sama sebe, hlubokou výpověď z nitra mého srdce, ovlivněného půlkou života po boku vždy trochu zlobivého, ale věrného „Ušáčka“, který ve čtvrtek na večer navždy odešel.
POTKALY SE U CHARVATCŮ
JESSIE se vyklubala na svět v čistě bílém kožíšku
v předvečer Štědrého dne roku 2000, přičemž o dva měsíce později přiťapkala
již s několika málo flíčky do našich životů. Z doby, kdy mi bylo 11 let,
si v detailech pamatuji jen máloco. Je-li ovšem něco, co si ve všech souvislostech
vybavuji zcela zřetelně, pak je to výprava pro malé štěňátko do vesničky
Charvatce nedaleko Loun. V ten den se ze mne stala pravděpodobně nejšťastnější
copatá holka pod sluncem, hrdá to majitelka roztomilé, téměř plyšové dalmatinky.
Jak to tak bývá, nemohu objektivně posoudit, zda si tehdy v Charvatcích vybrala
ona mě či já ji, každopádně vím, že jsem se do ní pro její mazlivost a
temperament zamilovala ihned na první pohled.
PUNTÍKATÝ BULDOZER
JESSIE se ve svém novém pražském doupěti nechala okamžitě
slyšet. Svoji přítomnost nám dennodenně připomínala desítkami loužiček,
překousanými botami a kabely, ožužlaným nebo pozvraceným kobercem, přežvýkanými
obaly knih a sešity do školy (věta „Pes mi sežral domácí úkol“ nebyla
v mém případě již nikdy více ubohou školáckou výmluvou, ale ryzí pravdou,
za niž jsem musela na základce tvrdě bojovat) a dalšími počiny, způsobenými
poctivou prací ostrých zoubků, decimujících a recyklujících k naší velké nelibosti
řadu bytových doplňků a osobních věcí. Vrcholným projevem jejího divokého všekonzumujícího období se ovšem stala vyhloubená nora v rameni našeho gauče a
hromadná nadílka bobků v obývacím pokoji poté, co v noci předvedla obdivuhodný
výkon ve skoku vysokém na jídelní stůl a spořádala celou kakaovou buchtu i
s papírovými ubrousky. Bobek sem, bobek tam, voňavých dárků nám za ty roky
věnovala opravdu hodně. Před dvěma lety nás například výmluvně obdarovala i na Štědrý
den.
MAGICKÁ SÍLA SLADKÝCH ŽLUTÝCH KOLEČEK
JESSIE milovala jídlo. Poživatiny (a co si budeme povídat,
často i produkty z našeho pohledu absolutně nepoživatelné) se staly
středobodem jejího života a nejpříjemnějším aspektem každého dne. Když byla
maličká, dostávala vedle barevných štěněcích granulí i Pribináčky, aby měla
dostatek vápníku a silné kosti. Když díky Pribináčkům dostatečně vyrostla,
vyvářela jí maminka kuřecí krky, přinášející každému normálnímu čtyřnožci
vrcholný gastronomický požitek. Za chutné kuřecí hody byla Jessie mamince
neskonale vděčná a po každé spořádané večeři jí chodila do ložnice lípnout velkou
děkovnou pusu. Magickou položku v Jessinčině jídelníčku však představovaly
„piškoty“. Sladká žlutá kolečka, pro něž byla malá i velká Jessie schopna
udělat všechno na světě. Zvedat jednu ťapku, druhou, obě, sednout, lehnout,
duc, zaštěkat, podlézat, vylézat, zalézat, prostě COKOLI hodné pejska z cirkusu.
Jessie však ráda experimentovala a mimo pravidelné denní menu, které jsme ji s
láskou připravovali, se ráda poohlížela po různých doplňcích stravy a chutných
darech přírody. V její tlamičce tak skončilo mimo jiné i nějaké to
holoubě, krtek, myška, snad celá čeleď hmyzu, smrtelná návnada na lišku (kterou
jako malá přežila jen velkým zázrakem), alobaly a papírové sáčky od jídla,
smrduté hnědé kopečky od pánů bez domova, a vlastně cokoli, co našla v bytě
nebo v přírodě a shledala dostatečně voňavým, a tedy lákavým k okušení.
Každé léto, které jsme společně trávili na chalupě v Úpici, nás
doprovázela do lesa na borůvky nebo černé šťavnaté ostružiny, jež si i přes
ostnaté bodce trhala rovnou do tlamy. Milovala také jablíčka (nejen) z naší
zahrady, méně již však nabručené vosy, které na ní zpoza jablek vystartovaly a
uštědřily jí do kožíšku nějaké to pichlavé pigáro.
CELOŽIVOTNÍ REBÉLIE
JESSIE byla dobrodruh a především rebel. Za piškot se sice
byla schopna postavit třebas i na hlavu, ale bylo-li v přírodě něco ještě
lákavějšího než žluté sladké kolečko v našich kapsách, přestávala slyšet a
uháněla vstříc nově zpozorovanému či vyčenichanému cíli. Často moje a zejména
maminčiny výchovné snahy absolutně ignorovala. Byla prvotřídní hvězdou
v podávání paciček, ale povel k noze nikdy nepochopila, respektive se
domnívám, že jej zcela vědomě sabotovala. Na hostivickém cvičáku jsme před 12
lety získaly cenu za nejzlobivějšího pejska a nejzoufalejší paničku dne. Titul
jsme si zasloužily zcela oprávněně poté, co jsme vlivem Jessinčina mlsného
jazýčku absolutně pohořely v hlavní soutěžní disciplíně. Hra spočívala
v tom, že se pejsek a páníček v prostorách podlouhlého cvičáku
rozmístili každý na jeden jeho konec, tedy pejska vám kdosi podržel na jedné
straně, zatímco vy jste přešli na opačnou stranu zahrady. Pejsek měl být po
určité době páníčkem přivolán a měl co nejrychleji běžet přímo, bez zastavení
k noze svého majitele. Na dráze, která jednoho od druhého dělila, však
byly poschovány nástrahy v podobě misek naplněných spoustou voňavých dobrot,
kterým však měl vypuštěný a pánem přivolaný pes přirozeně odolat. Jessie
selhala hned u první misky. Byla z jejího obsahu tak vedle, že si misku
dokonce nepochopitelně převrhla na hlavu, přičemž nic neviděla a začala po
cvičišti bláznivě pobíhat a do všeho narážet. Ze všech soutěžících pejsků
měla zaručeně nejhorší čas a já, dvanáctiletá ambiciózní cvičitelka, jsem se
strašně styděla a upadla v slzy. Šimoně, majitelce cvičáku a organizátorce
soutěže, se mě zželelo a udělila nám zmíněný titul, k němuž se vázaly
hodnotné ceny (pamatuji si, že jsem dostala velké puzzle a Jessie pytlík
pochoutek, kvůli nimž na soutěžní dráze pohořela). Bylo to milé gesto, jež pohladilo
zklamané ego malé holky, která se musela smířit s tím, že je majitelkou
toho nezlobivějšího pejska v širém okolí.
MEDIÁLNÍ HVĚZDA
JESSIE budila mediální ohlas a jednou se spolu se mnou
dostala dokonce do novin. Když jsem se v páté třídě vracela ze školy
v přírodě, jedna z přítomných maminek, novinářka tehdejšího Večerníku
Praha, sepisující článek o školních výpravách, si nás tzv. „vyblejskla“, jak se
u autobusu po společném znovushledání emotivně objímáme. Fotka se o pár dnů
později objevila ve zmíněném periodiku s příhodným komentářem směrem k
rodičům: „Nedivte se, že se Vaše dítě po příjezdu ze školy v přírodě vítá
raději se svým psem než s Vámi“.
Další úspěch zažila Jessie s příchodem digitální
fotografie, kdy bratr, nadšený amatérský fotograf, zveřejnil některé její
snímky na portálu flickr. K fotografiím, které zaznamenaly nebývale
pozitivní ohlas u veřejnosti, se dostali pánové až z dalekého Japonska a
prosili bráchu o udělení práva k využití Jessinčina portrétu pro chystanou
knihu. Později nám do Prahy jako výraz díků zaslali hotové dílo, v němž
byl snímek naší hvězdy publikován. Jelikož nikdo z nás japonsky nemluvíme,
doteď netušíme, v jakém kontextu se tam o Jessinčině hlubokém psím pohledu
píše. Víme jen, že kniha pojednává o psychologii a že Jessie je v ní překrásná.
OBJEVENÍ SKUTEČNÉHO VÝZNAMU PŘÁTELSTVÍ
JESSIE byla po mém boku dlouhých třináct let a prožívala se
mnou vše dobré i zlé. Byla se mnou v roce 2001, kdy mou nejlepší
proklamovanou kamarádkou byla Hanka Č., kdy jsem vrcholně nenáviděla základní
školu, v níž mě všichni a všechno štvalo (kromě Hanky Č.), byla se mnou
11. září, kdy jsem doma ležela se zápalem plic a děsila se v televizi
vysílaných záběrů z napadeného WTC v New Yorku, byla se mnou v létě
2002, kdy Prahu zasáhly nebývale ničivé povodně, byla se mnou v roce 2003,
kdy jsem si radikálně ostříhala dlouhé vlasy na mikádo a mou nejlepší
proklamovanou kamarádkou byla Kristýna M., byla se mnou v roce 2004, kdy jsem bláznivě fandila českému
týmu na EURO Cupu v Portugalsku a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou
byla asi Martina H. (nevím jistě), byla se mnou v roce 2005, kdy jsem
konečně s úlevou odešla ze základní školy a nastoupila na Gymnázium, byla
se mnou v roce 2006, kdy nás opustila babička Marta, rozešla jsem se
s prvním idiotem a kdy mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Zuzka M.,
byla se mnou v roce 2007, kdy zemřela prateta Margot a mou nejlepší
proklamovanou kamarádkou byla stále Zuzka M., byla se mnou v roce 2008,
kdy jsem si založila Facebook J,
byla se mnou v roce 2009, kdy jsem veleúspěšně odmaturovala a po hloupé hádce
mou nejlepší proklamovanou kamarádkou již nebyla Zuzka M., byla se mnou
v roce 2010, kdy nás opustila babička Irena, rozešla jsem se s dalším
idiotem a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Katka L., byla se mnou
v roce 2011, kdy jsem se seznámila s Oscarem a mou nejlepší
proklamovanou kamarádkou již nebyla Katka L., byla se mnou v roce 2012, kdy
jsem úspěšně složila Bc. státnice a začala si uvědomovat, že proklamovat někoho
nejlepší kamarádkou je fakt blbost, byla se mnou v roce 2013, kdy se
v naší rodině udála velmi smutná a tragická událost, která bude bolet
navždycky, a byla se mnou ještě v červnu 2014, kdy jsem udělala
magisterské státnice z hlavního oboru. Byla se mnou každé Vánoce bez
výjimek a rozesmávala mě svou ztřeštěnou radostí z rozbalování vlastních i
cizích dárků. Byla mou přítelkyní vrbou, které jsem brečela do kožíšku při
osobních neúspěších, prohrách a ztrátách, byla ale i svědkem mých úspěchů,
složených zkoušek a dalších pocitů štěstí, byla mou trpělivou přítelkyní, díky
které jsem se nikdy necítila sama nebo ztracená, i když mi široko kolem dokola
nikdo z lidí nerozuměl, nebo mi někdo hodně chyběl. A tak, v červenci
2014, právě teď, když s nostalgií vzpomínám, si uvědomuju, že mou jedinou
nejlepší přítelkyní od setkání v Charvatcích byl jedině „Ušáček“ JESSIE.
Pejsek, přijímající naši péči a lásku a vracející nám své city několikanásobně
multiplikované.
POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ
Probudila jsem se do ve všech směrech pochmurné soboty, do
dne oděného v hávu „černo-bílé“, o němž jsem rozhodla předchozí večer.
Černo-bílou sobotou jsem chtěla symbolicky uctít památku Jessie, s níž si
snad jiné barvy nešlo spojit. Oblékla jsem si černé kraťasy a bílý top, do uší
zavěsila puntíkaté náušnice, které jsem kdysi dostala darem od bráchy. Vydali
jsme se s Oscarem koupit svíčky a nasedli do autobusu, který nás zavezl až
k branám NP Bukhansan. O místě jsme rozhodnuto ještě neměli, ale když jsme
studovali turistické mapy v základním táboře, oba dva jsme okem utkvěli na
vysoko v horách umístěném chrámu, pojmenovaném 문수사 ~
Munsusa Temple. Nevím, co přesně Munsusa v korejštině znamená a vlastně je
mi to úplně jedno. Pro nás je Munsusa „Měsíční chrám“, který jsme poprvé
navštívili v loňském roce a okamžitě si jej zamilovali, protože je vytesán do
skal a umístěn na boční stěně hory jménem Munsubong s překrásným výhledem
do údolí. Věděla jsem, že toto místo je to „pravé“, že právě zde se chci s mojí
Jessie naposledy rozloučit.
V parku jsme se rozhodli poměrně rebelovat. Ten den
jsme s Oscarem porušili alespoň tři základní pravidla z návštěvního řádu,
ale každý prohřešek mi vykouzlil alespoň malý úsměv na tváři a zahřál u srdce.
Když Jessie zlobila, tak my taky! Oscar proto u jednoho z níže položených
chrámů natrhal překrásné, růžovo bílé květiny, se kterými jsme se další dvě
hodiny přesouvali směrem k vrcholu Munsubong. Přibližně kolem páté
odpoledne jsme dospěli k našemu cíli. Chrám byl jako vždy tichý, jen s několika
málo návštěvníky a modlícími se mnichy. Poklonili jsme se Buddhovi a obešli
celý chrám až na místo, kde cesta končila. Od tohoto bodu vedla nahoru jen malá
stezka, na níž byl vstup zakázán. Vypadala ale krásně, a tak přišla na řadu
rebelie č. 2, kdy jsme nedbali korejských cedulí a vystoupali na zakázanou a
zcela opuštěnou stezku. Po několika metrech jsem se zastavila. Našla jsem to
pravé místo, to konkrétní místo, kde jsem chtěla položit květiny a rozloučit
se. Bylo to nádherné vyvýšené místo, trochu ukryté mezi skalami a stromky, ale
s překrásným výhledem na okolní krajinu. Položené květiny jsem u stonků
zatížila sesbíranými kamínky, z nichž jsem sestavila maličkou pyramidu. Takových
spirituálních míst lze v Bukhansanu (a nejen v něm) najít mnoho,
přičemž význam těchto míst tkví zejména v uctívání San-shina, dobrého Ducha
hor. U květin s kamínky jsme zapálili svíčku (aneb porušení dalšího článku
řádu a rebelie č. 3) a pak jsem Oscara poprosila, aby mě u místa nechal
samotnou. Chtěla jsem být s Jessie úplně sama a nechtěla jsem, aby moje
loučení kdokoli slyšel. Na položené kytičky padlo tisíce slz. Bylo mi smutno,
že své nejlepší přítelkyni musím říct sbohem, na druhou stranu jsem ale cítila,
že je jí teď někde určitě líp. Na konec jsem položila na kytičky svůj prstýnek,
který byl mou součástí po mnoho předchozích let. Tak, jako jsem každé ráno
chodila s Jessie na procházku, tak jsem si každé ráno rutinně nasazovala
prstýnek. Odešla-li Jessie, odešel i kus mě, i proto jsem zde chtěla prstýnek
navždycky odevzdat.
Po dokonaném rozloučení jsme se vrátili zpátky k chrámu,
kde jsme se podruhé poklonili Buddhovi a já zde tiše pronesla své poslední
přání. Nechci být patetická a nechci, aby všechna moje slova vyznívala jako
laciná klišé, ale když jsme od Buddhy odcházeli, objevilo se na obloze jasné
slunce, což při jinak pochmurném dni plném šedých mraků bylo poměrně k podivu.
Slunce se na nás usmívalo cca 10 minut. Když jsme skutečně od chrámu odešli,
vrátilo se zpátky za peřiny mraků. Mám za to, že Měsíční chrám má jistě uzavřenou
smlouvu se sluncem a oba se postarají, aby bylo moje pietní místo navždy
ochráněno. Stejně tak moje city a vzpomínky.
Budeš mi chybět, Jessinečko
ušáčková…
Žádné komentáře:
Okomentovat