Seoul – město královny Koloběžky první

Už je to přes 3 týdny, co jsem vystrčila svou českou nožku z letadla Emirates a vystoupila na jihokorejskou půdu, ale stále si na Seoul – tzv. duši celé Asie – nedokážu utvořit ucelený názor. Připadá mi, že je to město plné zvrácených kontrastů, paradoxů a někdy až nepochopitelných oxymóronů. Chudé a stařičké čtvrtě jednopodlažních slumů střídají prestižní nebe dosahující mrakodrapy významných nadnárodních firem; rušné ulice plné spěchajících lidí, aut, motorek, kárek a jiných pojízdných věcí zase střídají překvapivě tiché a rozlehlé parky s historickými paláci, tradičními skanzeny, jezírky, vodopády a divokými korejskými kočkami. Město je na první pohled až nepochopitelně čisté (například oproti Paříži), ale jakmile zaprší (nutno podotknout, že prší téměř pořád), městem se line odporný zápach kanalizace, který jsem opravdu ještě nikdy a nikde v takovém rozsahu nepocítila. Lidé přes týden nedělají nic jiného, než že svědomitě pracují a ještě svědomitěji spěchají; svůj shon si však bohatě vynahrazují v pátečních či sobotních nočních hodinách, kdy se s přáteli nezřízeně opijí a následně fotí, objímají, pusinkují a drží za ruce (což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo zvláště o muže :D ).

Korejské ženy zase bodují v oblékání; zpočátku jsem se o některých domnívala, že nejspíš trpí jakousi formou oděvní sklerózy, protože se na první pohled zdálo, že si zapomněly navléknout kalhoty a vyšly do víru velkoměsta jen ve spodním prádle. Následně jsem byla ujištěna, že to, co považuji za titěrné kalhotky, jsou úplně normální korejské šortky a sukně. Korejky, zdá se, jen velice rády ukazují své nohy & nožky a čím vyšší se jejich končetiny zdají, tím samozřejmě více bludišťáků. Není proto divu, že každá správná parádnice chodí rovněž na ultravysokých podpatcích (kam se hrabou jehly Victorie Beckham!) a snaží se své okolí přesvědčit, že měří nejméně tolik co světová topmodelka. A vtipný paradox? Jelikož jsou Korejci přeci jen konzervativní národ a je nutné odhalené nohy Korejek něčím vykompenzovat, bylo rozhodnuto, že výstřihy neexistují. Otázkou je, zdali tomu není spíše proto, že Korejky (na rozdíl od nás - statných slovanských žen) povětšinou ani nemají „CO“ ukazovat. Téma to pro mě bylo natolik zajímavé, že jsem se na něj vyptávala všude možně, načež mi bylo všude možně řečeno, že korejská dívka se smí vystavovat jen v soukromí svému chlapci, nicméně těšit svými často jen imaginárními přednostmi vícero mužů jest jí zakázáno. Takže si to shrňme: korejskou krásku poznáme tak, že je od pasu dolů téměř nahá, zatímco od pasu nahoru na sebe navléká volná trika, blůzy a někdy i zcela nepochopitelně chundelaté roláky (mně nepochopitelné proto, že je v Seoulu pocitově tak 40 stupňů nad nulou a já, snažíc se nepohoršit korejský lid, tudíž nosící jakýsi oděvní kompromis na své vrchní i spodní části těla, se tu potím samozřejmě jako prase).

Dalším paradoxem je již zmíněné počasí. U nás, v českých luzích a hájích, se obvykle během dešťové smrště příjemně ochladí. V Seoulu, když prší, stoupne humidita o několik stupňů a pocitová teplota vzduchu až o dvojnásobek. Třeba dnes, když jsem se vydala ulovit nějaké ty nudle k obědu, začalo opět pršet (po velmi krátké odmlce) a nastalo tak neuvěřitelné dusno (tak 100 stupňů), že ačkoli vyzbrojena deštníkem, vypadala jsem už po pár metrech chůze jak zmoklá slepice. Nakonec jsem raději odložila deštník a nechala si opláchnout obličej horkou dešťovou vodou (lepší tvářit se před ostatními jako zmoklá chudinka bez deštníků než jako propocená smradlavka s deštníkem).

Posledním paradoxem, o kterém se dnes zmíním, je „veselá“ povrchová doprava. Za dosavadní tři týdny svého pobytu v Seoulu jsem pochopila, že seoulské chodníky nejsou utvořeny primárně pro chodce (tudíž je zde naprosto popřen shodný kořen obou dvou slov), ale pro motorky a tzv. kárkaře. Nezbytností každého obyčejného chodce na asijském chodníku je tak včasná pohotovost a obratnost vyhnout se a) celé armádě poctivě pracujících a ještě poctivěji spěchajících korejských úředníků, b) divoce kličkujícím motorkářům, c) tahačům kárek s nebezpečně vypadajícím nákladem. Jako důkaz mohu přiložit osobní zkušenost, kdy jsem se málem střetla s nebezpečně se řítícím korejským motorkářem ihned na své první procházce po Seoulu (resp. ihned po pár metrech od vykročení z hotelu). Od té doby jsem však velmi ostražitá a ovládám širokou škálu úskoků a poskoků (nepochybuji ale o tom, že kdybych je prováděla na relativně klidných chodnících v Praze, brzy by mne odvezli do Bohnic s podezřením na demenci). Jinak pravidlo č. 2 – nevěř zelené a nevěř ani jakékoli jiné barvě, kterou semafor ukazuje – auto, ale především opět motorka může přijet z kteréhokoli směru v kterýkoli okamžik. Často se stává, že při přecházení na zelenou sviští divocí motorkáři těsně před vámi/ těsně za vámi, protože červená pro auta znamená očividně zelenou jak tráva pro všechny motocykly. Na každé větší křižovatce už pochopili to co já (že semafory jsou jen svítící dekorací k ničemu, kterou všichni okolo ignorují), a proto jsou zde zpravidla nasazeni nejméně tři policisti se světelnými buřtíky řídící dopravu. Zcela upřímně – vůbec nechápu, co tam ti blázniví korejští strážci zákona provádějí za cviky, ale zaplať pánbůh pak vždycky přecházím na svoji zelenou tak, aniž by mě přejela jedna nebo více motorek.

A shrnutí celého příspěvku? Seoul je divné město. Město s charakterem královny Koloběžky první, protože stejně jako ona je svým způsobem „oblečené - neoblečené“, plné kontrastujících paradoxů.

Příprava a přeprava české duše do Seoulu

• PŘÍPRAVA

Příprava české duše na cestu do Koreje se od přípravy na jiné cesty lišila jediným – česká duše tentokrát nestihla panikařit. Aby bylo jasno, obvykle totiž těsně před cestami do zahraničí velmi vášnivě panikařím a do svého stavu zoufalství ochotně zapojuji i nejbližší rodinu a některé přátele. Nemám pochyb o tom, že kdybych měla na balení do Seoulu, resp. přemýšlení o této cestě vyhrazeno více času, možná bych to všechno i vzdala a nikam neletěla. Situace však byla taková, že jsem ještě 3 dny před odletem byla myšlenkami u segmentace zákazníků, cílů a ukazatelů ziskových podniků i neziskových organizací a subsidiarity v regionální politice (moje krásné státnicové otázky)… Dva dny před odletem pak na mě dosedla příjemná euforie ze získání bakalářského titulu, která způsobila, že jsem se konečně příjemně uvolnila a uvědomila si, že jsem asi už 6 dní pořádně nespala a nic nejedla. Rozhodla jsem se proto, že to musím okamžitě napravit a větší část soboty jsem prospala spánkem čerstvých intelektuálů. V neděli mi došlo, že bych už opravdu mohla začít balit, nebo se alespoň přesvědčit, jestli všechno potřebné najdu doma či se budu muset vydat na nákupy. A jak to tak před každou cestou bývá, zjistila jsem, že doma nemám skoro nic, a nákupům jsem se tudíž nevyhnula. Vrátila jsem se z nich až po osmé večer a tak unavená, že jsem stihla jen přeprat pár kusů nejpotřebnějšího prádla a balení jsem odložila na pondělí. Zvláštní na tom všem je, že ani v neděli večer, byť mi zbývalo už jen cca 16 hodin do odletu, jsem paniku stále nepociťovala. Ta se objevila až v pondělí ráno, kdy mi došlo, že vážně odlítám, že vážně opouštím Evropu, ČR, Prahu, Řepy, maminku, tatínka, bratra, Jessinku, Flama (a jiné zvířectvo) na více jak dva a půl měsíce a neodjíždím jen tak někam za Prahu, ale do Seoulu, tj. Koreje, tj. Asie, (tj. jiný kontinent a tj. konečně důvod k pořádné panice, uaaaaa!!!). Ale díky bohu (nebo spíše díky mamince) jsem v pondělí dopoledne všechno úspěšně dobalila a díky bratrovým řidičským schopnostem jsem byla cobydup na ruzyňském letišti (pro fajnšmekry -  na Václavu Havlovi). Na terminálu 1, ze kterého jsem snad ještě nikdy neletěla, jsem stihla pozdravit svého nejoblíbenějšího, totiž prozatím jediného studenta češtiny - Turka Firata - šikovného to manažera tureckých aerolinií. Pak přišla loučící pac a pusa s bráchou a mamkou (s ostatními výše jmenovanými došlo k loučení již o několik hodin dříve). A pak už jsem byla u gatu a viděla jsem připravený bílo-černo-zeleno-červený boeing Emirates, do kterého jsem asi za hodinu nastoupila.

• LET PRAHA-DUBAJ

Let Praha-Dubaj trval celkem 6 hodin a bohužel mi ani trochu neutíkal, protože jsem byla super nervózní ze všeho, co na mě čekalo v Dubaji, Incheonu a vlastně i Seoulu. Navíc mě nedlouho po vzlétnutí opustil můj mladý saudskoarabský soused, který, ač se zpočátku jevil jako kamarád, se kterým si budeme během cesty povídat, mi kdesi nad rakouskými hranicemi sdělil, že vlastně nemá Čechy vůbec rád, odešel a už se nevrátil. Jeho místo pak zaujala zadnička jedné z východoevropských letušek, která se chtěla neustále bavit s jakousi východoevropskou slečnou, sedící uprostřed v uličce. Mám-li být upřímná, letušky na trase Praha-Dubaj byly povětšinou arogantní modelíny s umělým úsměvem. Jestli mě něco opravdu zklamalo, tak to byl právě jejich přístup k pasažérům, o kterém se mi před odletem z Prahy ani nesnilo. Proto jsem se je rozhodla po zbytek cesty ignorovat a raději jsem se dívala z okýnka na úchvatný a nekonečně dlouhý západ slunce (letěli jsme ze západu na východ – proto byl tak dlouhý), který vyvrcholil krvavě-rudými odstíny nad iráckým Bagdádem. Dalším krásným zážitkem byl noční přílet do Dubaje, kdy jsem z pomalu klesajícího letadla mohla pozorovat nádherně osvětlené pobřeží, mrakodrapy a uměle vytvořené ostrovy.

Výstup z letadla (nebyla k nám přistavěna „žížala“, ale několik autobusů) by se dal přirovnat ke vstupu do přehřáté sauny. Půlnoc ve Spojených arabských Emirátech očividně přináší zásadní ochlazení z 50 stupňů celsia na takových cca 35. Anče, které bylo zabaleno od hlavy k patě, protože v letadle zrovna tropy nepanovaly, se pak muselo před většinou vážně se tvářícími arabskými muži potupně svlékat a způsobilo tak nemalý rozruch…  Mimochodem, autobus jel k terminálu více jak 20 minut a ačkoli jsem už byla téměř úplně svlečená, za tu dobu jsem ze sebe vypotila víc než za celý svůj život.

Pak následovala menší panika v terminálu, kde jsem na tabuli odletů mezi stovkami dalších letů musela najít právě ten můj do Incheonu, což se z počátku jevilo jako nadlidský úkol. Když se mi to nakonec podařilo, snažila jsem se držet jakési hlučné české skupinky, která si to štrádovala podobným směrem. Protože jsem se dlouho neudržela v utajení (vydávala jsem nejen zvukové, ale i značné pachové signály), rozhodla jsem se raději dát s jakousi zrzavou slečnou do řeči a vysvětlila jsem jí, že na rozdíl od nich cestuji sama a trochu panikařím. Měla pro mě pochopení, nicméně mi sdělila, že jejich zlínská grupa odlítá do Kapského města a že jejich gate se od toho mého liší asi o 200 čísel. Musela jsem se tak s nimi brzo rozloučit a odebrat se po svých do jiné části terminálu. Naštěstí jsem pak určený gate našla a uklidnilo mě, že kolem něho sedělo až 90% korejsky vypadajících cestujících. Při čekání jsem začala opět číst svoji milovanou Nesnesitelnou lehkost bytí, kterou jsem brzy vystřídala za rozhovor s asi 50letým vedle mě sedícím Korejcem, který se ptal, odkud jsem, proč letím do Seoulu atd. Byl moc hodný a předem se mi snažil vysvětlit, jak nezpanikařit na obřím letišti v Incheonu (čemuž jsem se ve výsledku stejně nevyhnula :D). Ptal se mě, jestli vím, kde je na letišti metro a jestli mám předem připravené přestupy tak, abych se v Seoulu dostala tam, kam potřebuju. Když jsem mu vysvětlila, že metrem nepojedu, protože mě má vyzvednout řidič (takže místo hledání metra budu muset najít jakéhosi korejského řidiče), napadlo ho, že by mě pak v nejhorším do centra mohla zadarmo přiblížit jeho žena, která ho na letiště měla přijet vyzvednout. Podíval se, kam přesně potřebuju, řekl mi, že by mě mohli dovézt téměř až na místo a že tím značně ušetřím (již jsem mu nevysvětlovala, že řidiče stejně neplatím já, ale můj přítel). V duchu jsem ale tancovala radostí. Pak ten pán řekl, že si půjde ještě koupit něco k pití a manželce nějaký ten dárek a že se uvidíme později. Mezitím však už otevřeli gate, já zpanikařila a raději prošla kontrolou do nějaké komfortnější čekací haly v přízemí (jaké to překvapení, že otevření gatu stále ještě neznamenalo nástup do letadla). Tam jsem se pak dlouho snažila najít svého nového ochotného korejského přítele, ovšem neúspěšně. Můj zásadní problém spočíval v tom, že se mi všichni Korejci okolo 50 let jevili na chlup stejně a já ve všech viděla právě svého ochotného chlebodárce. Proto jsem se na všechny hloupě usmívala a akorát jsem ve všech vzbudila vlnu rozpaků… První korejský kamarád byl bohužel nadobro ztracen...

• LET DUBAJ-INCHEON

Let z Dubaje do Incheonu trval téměř 8 hodin, ale byl o 100% lepší, příjemnější a komfortnější než ten přechozí. Místo klasického boeingu se letělo obřím Airbusem A380-800, ve kterém se člověk vlastně ani necítí jako v letadle, ale spíše jako v luxusní hale nějakého hotelu. Letušky a stevardi byli přirození a neuvěřitelně ochotní, během letu se podávaly tři velké teplé chody a mezitím asi pět malých dezertů, pití bylo při ruce neustále. Každé sedadlo bylo přirozeně vybaveno vlastní LCD obrazovkou, která byla zásobena asi tisíci filmy současné či minulé kinematografie z celého světa, ale také neuvěřitelným množstvím seriálů a hudby; dále bylo možno se napojit na nejčerstvější zpravodajství BBC či na kamery snímající pohled z kokpitu letadla (co vidí piloti) a pohled z pod letadla (nad čím se zrovna letí). Během tohoto letu jsem si připadala jako malé miminko, protože jsem neustále něco jedla, hodně spala, chodila na toaletu a neustále tu byl někdo, kdo se staral o moje pohodlí.

Přílet do Incheonu proběhl v pořádku, akorát letiště je vskutku obří a je nutné se do příletové haly přemístit vlakem. V příletové hale se lidé selektují na domácí a cizince, přičemž všichni cizinci musí vyplnit dva papírové formuláře a vyčkat frontu na imigrační přepážku. Zde jsem se spřátelila s mladou černoškou z JAR, která pak hned z Incheonu letěla na Jeju Island a všechny strasti s vyplňováním formulářů jsme sdílely společně. Když na mě konečně přišla řada, šla jsem k mladé korejské úřednici, ukázala pas, poskytla otisky prstů, byla jsem vyfocena, krátce tázána a pak hurá razítko a jít kamsi hledat svoji snad v pořádku dopravenou krosnu. Všechno ale dobře dopadlo, s kamarádkou z JAR jsme svá zavazadla úspěšně našly a já pak dokonce našla i svého milého korejského řidiče (tihle lidé s cedulkami čekající v příletové hale na kohosi šli doposud v mém životě naprosto mimo mě, proto byl celkem zážitek, vidět toho Korejce s papírovou cedulí, na které stálo moje lehce zkomolené jméno)… A pak už JEN asi hodinová cesta autem do centra Seoulu, do hotelu Han Suites u Chungmuro station, za drahým Oscarem. Společné shledání po 6 dlouhých měsících, první pusa, první příval úlevy a štěstí. Česká duše byla úspěšně přepravena do Seoulu.