Už je to přes 3 týdny, co jsem vystrčila svou českou nožku z letadla
Emirates a vystoupila na jihokorejskou půdu, ale stále si na Seoul – tzv. duši
celé Asie – nedokážu utvořit ucelený názor. Připadá mi, že je to město plné
zvrácených kontrastů, paradoxů a někdy až nepochopitelných oxymóronů. Chudé a
stařičké čtvrtě jednopodlažních slumů střídají prestižní nebe dosahující
mrakodrapy významných nadnárodních firem; rušné ulice plné spěchajících lidí, aut,
motorek, kárek a jiných pojízdných věcí zase střídají překvapivě tiché a
rozlehlé parky s historickými paláci, tradičními skanzeny, jezírky,
vodopády a divokými korejskými kočkami. Město je na první pohled až
nepochopitelně čisté (například oproti Paříži), ale jakmile zaprší (nutno
podotknout, že prší téměř pořád), městem se line odporný zápach kanalizace,
který jsem opravdu ještě nikdy a nikde v takovém rozsahu nepocítila. Lidé
přes týden nedělají nic jiného, než že svědomitě pracují a ještě svědomitěji
spěchají; svůj shon si však bohatě vynahrazují v pátečních či sobotních nočních
hodinách, kdy se s přáteli nezřízeně opijí a následně fotí, objímají,
pusinkují a drží za ruce (což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo
zvláště o muže :D ).
Korejské ženy zase bodují v oblékání; zpočátku
jsem se o některých domnívala, že nejspíš trpí jakousi formou oděvní sklerózy,
protože se na první pohled zdálo, že si zapomněly navléknout kalhoty a vyšly do
víru velkoměsta jen ve spodním prádle. Následně jsem byla ujištěna, že to, co
považuji za titěrné kalhotky, jsou úplně normální korejské šortky a sukně.
Korejky, zdá se, jen velice rády ukazují své nohy & nožky a čím vyšší se
jejich končetiny zdají, tím samozřejmě více bludišťáků. Není proto divu, že
každá správná parádnice chodí rovněž na ultravysokých podpatcích (kam se hrabou
jehly Victorie Beckham!) a snaží se své okolí přesvědčit, že měří nejméně tolik
co světová topmodelka. A vtipný paradox? Jelikož jsou Korejci přeci jen
konzervativní národ a je nutné odhalené nohy Korejek něčím vykompenzovat, bylo
rozhodnuto, že výstřihy neexistují. Otázkou je, zdali tomu není spíše proto, že
Korejky (na rozdíl od nás - statných slovanských žen) povětšinou ani nemají „CO“
ukazovat. Téma to pro mě bylo natolik zajímavé, že jsem se na něj vyptávala všude
možně, načež mi bylo všude možně řečeno, že korejská dívka se smí vystavovat
jen v soukromí svému chlapci, nicméně těšit svými často jen imaginárními
přednostmi vícero mužů jest jí zakázáno. Takže si to shrňme: korejskou krásku
poznáme tak, že je od pasu dolů téměř nahá, zatímco od pasu nahoru na sebe
navléká volná trika, blůzy a někdy i zcela nepochopitelně chundelaté roláky (mně
nepochopitelné proto, že je v Seoulu pocitově tak 40 stupňů nad nulou a já,
snažíc se nepohoršit korejský lid, tudíž nosící jakýsi oděvní kompromis na své
vrchní i spodní části těla, se tu potím samozřejmě jako prase).
Dalším paradoxem je již zmíněné počasí. U nás, v českých
luzích a hájích, se obvykle během dešťové smrště příjemně ochladí. V Seoulu,
když prší, stoupne humidita o několik stupňů a pocitová teplota vzduchu až o
dvojnásobek. Třeba dnes, když jsem se vydala ulovit nějaké ty nudle k obědu,
začalo opět pršet (po velmi krátké odmlce) a nastalo tak neuvěřitelné dusno (tak
100 stupňů), že ačkoli vyzbrojena deštníkem, vypadala jsem už po pár metrech
chůze jak zmoklá slepice. Nakonec jsem raději odložila deštník a nechala si
opláchnout obličej horkou dešťovou vodou (lepší tvářit se před ostatními jako
zmoklá chudinka bez deštníků než jako propocená smradlavka s deštníkem).
Posledním paradoxem, o kterém se dnes zmíním, je „veselá“ povrchová
doprava. Za dosavadní tři týdny svého pobytu v Seoulu jsem pochopila, že
seoulské chodníky nejsou utvořeny primárně pro chodce (tudíž je zde naprosto
popřen shodný kořen obou dvou slov), ale pro motorky a tzv. kárkaře.
Nezbytností každého obyčejného chodce na asijském chodníku je tak včasná
pohotovost a obratnost vyhnout se a) celé armádě poctivě pracujících a ještě
poctivěji spěchajících korejských úředníků, b) divoce kličkujícím motorkářům,
c) tahačům kárek s nebezpečně vypadajícím nákladem. Jako důkaz mohu
přiložit osobní zkušenost, kdy jsem se málem střetla s nebezpečně se řítícím
korejským motorkářem ihned na své první procházce po Seoulu (resp. ihned po pár
metrech od vykročení z hotelu). Od té doby jsem však velmi ostražitá a ovládám
širokou škálu úskoků a poskoků (nepochybuji ale o tom, že kdybych je prováděla
na relativně klidných chodnících v Praze, brzy by mne odvezli do Bohnic s podezřením
na demenci). Jinak pravidlo č. 2 – nevěř zelené a nevěř ani jakékoli jiné
barvě, kterou semafor ukazuje – auto, ale především opět motorka může přijet z kteréhokoli
směru v kterýkoli okamžik. Často se stává, že při přecházení na zelenou
sviští divocí motorkáři těsně před vámi/ těsně za vámi, protože červená pro
auta znamená očividně zelenou jak tráva pro všechny motocykly. Na každé větší
křižovatce už pochopili to co já (že semafory jsou jen svítící dekorací k
ničemu, kterou všichni okolo ignorují), a proto jsou zde zpravidla nasazeni
nejméně tři policisti se světelnými buřtíky řídící dopravu. Zcela upřímně – vůbec
nechápu, co tam ti blázniví korejští strážci zákona provádějí za cviky, ale
zaplať pánbůh pak vždycky přecházím na svoji zelenou tak, aniž by mě přejela
jedna nebo více motorek.
A shrnutí celého příspěvku? Seoul je divné město. Město s charakterem
královny Koloběžky první, protože stejně jako ona je svým způsobem „oblečené - neoblečené“,
plné kontrastujících paradoxů.