Až na vrcholky hor aneb Jak se česká duše plazila po korejských výšinách...
V loňském roce jsem chození
po horách upřímně nenáviděla. A to doslova. Bylo mi 22 let a moje váha
odpovídala bezmála trojnásobku mého stáří či mládí. Jaro 2012 jsem proseděla
nad vysokou horou státnicových otázek a počítačem, plodícím za mojí skromné
účasti cosi jako bakalářskou práci, a ony vzácné momenty, kdy jsem neseděla,
jsem pak vyplňovala romantickými toulkami po úpatích naší kuchyně, kde jsem se
ve slepé víře, že se kalorie dají spálit i intenzivní činností šedé kúry mozkové,
obracela k pomníku padlých jedlíků, zvanému lednice. Z těchto fyzicky
velmi náročných aktivit jsem brzy získala kondici hlemýždě, takže když jsem se
v červenci téhož roku ocitla na vulkanickém ostrově Jeju-do v Tichém
oceánu, na němž se po mně chtělo, abych za pocitové teploty cirka milion stupňů
zdolala mimo jiné i samotný vulkán Halla Mountain, vytratil se náhle
z mojí odulé tvářičky úsměv. Tohle už nebyla moje ordinérní pražská túra.
ŠLO DO TUHÉHO.
Krkonošské pohádky
Aby bylo jasno, v dětství,
kdy můj věk i váha byly více než poloviční, jsem kopečky, kopce, hory i
velehory zbožňovala. S tátou jsme léto co léto jezdili do Krkonoš a dělali
dlouhé a náročné túry, které mě bavily. V mých dětských očích byla každá
bolest svalů znamením obrovské výhry; výhry nad horskými sokyněmi, které si od
nás nutně na oplátku vyžádaly drobnou bolavou daň. Byla jsem na svoje namožené
svaly náležitě pyšná a po každém výšlapu jsem s napětím sledovala, jestli se na
mých aktivních končetinách utváří odpovídajícím způsobem nová svalová hmota.
Magické kouzlo NP Hallasan
V loňském roce by ovšem ve
mně zkušeného horala hádal jen málokdo. Na hory samotné jsem sice rozhodně
nezanevřela, ale jejich vlídné tváře, napovídající, že mi nechtějí být těžkými
soupeřkami, nahradil čirý sarkasmus. Příroda se mojí fyzické kondici upřímně
vysmívala. Nakonec ale nebylo tak zle; zmíněný vulkán jsem zdolala, a dokonce
jsem ani nepatřila mezi ty, kteří si výmluvně, těsně pod vrcholkem, vymkli
kotník, aby je pak malý vozík, připomínající jeden z vagonků na zábavní pouti,
svezl po drobných kolejničkách toho nejšílenějšího roller-coastru zpět do úpatí
vyhaslého vulkánu. Barvitý příběh o tom, jak se prominentní irácký adolescent
vydal na nejvyšší vrcholek Korejské republiky v kůl-šik-trendy teniskách,
aby si pak po zbytek svého pobytu v Tichomoří užíval s ortézou a berlemi,
si ale vyprávějme jindy.
Na Jeju-do jsme se
z pracovních povinností vydávali do hor často. Žádná z túr sice již
nepředčila výstup na Halla Mountain, ale každá vyvolala řadu nevole, protože
znamenala opékání našich nebohých těl na ostrém korejském slunci, vypocení
x-litrů tělesných tekutin a obavy z možného setkání s jedovatými
asijskými plazy. Tyto výšlapy, byť fyzicky náročnější, byly ovšem
nezapomenutelné. Ne všude na světě Vás uprostřed túry vítají čerstvým a
osvěžujícím pramenem mniši, z jejichž buddhistických chrámů se vysoce
nadpozemská hudba rozléhá na kilometry daleko. Ne všude na světě můžete vidět
tak krásné a panenské vodopády. Ne všude na světě můžete spatřit tolik
pestrobarevných bylin a květin. Ne všude na světě Vás po výšlapu čeká výtečný pomerančový
džus z tamějších šťavnatých oranžovníků. I proto je škoda, že si někteří
návštěvníci národního parku Hallasan tohoto přírodního daru dostatečně neváží.
Při naší práci, kterou představovalo zejména odklizování odpadků z této
skvostné krajiny, jsme našli i takové exempláře jako kousky starého luxu,
televize, prošlý cestovní pas či zcela nedotčenou lahev Soju (něco na způsob
sladší vodky). Z ostrova Jeju jsem si ve výsledku odvezla skvělé opálení,
o několik kilo lehčí postavu a znovuzrozenou lásku ke kopečkům, kopcům, horám i
velehorám.
Láska uzamčená
Letos jsem se do Koreje vrátila
již dvakrát, a jestli na zdejším prostředí něco opravdu oceňuji (a zároveň mi
to v Praze chybí), pak je to fakt, že jsou Vám hory daleko blíž, než si
myslíte. Neznalec, nezasvěcenec či naprostý blbec sice tvrdošíjně prohlašuje,
že život v takovém velkoměstě, jakým je Soul, musí být ohavný, špinavý a
bez sebemenšího kontaktu s přírodou. Opak je však pravdou, v Soulu
jsou hory všude, kam se rozhlédnete. Uprostřed města se tyčí kopec zvaný
Namsan, na nějž ti více zdatní vyrážejí po svých a ti méně zdatní – nebo
extrémně líní – jedou autobusem. Jeho vrcholek zdobí (či hyzdí – toť podléhá
otázce vkusu jedince) jeden ze symbolů města, televizní vysílač, který se
v noci rozsvěcí v několika barevných variacích. Na kopec Namsan se
vydávají především zamilované páry, aby pod zmíněnou věží zpečetili svoji lásku
zavěšením a uzamčením drobného bezpečnostního zámku, jehož klíč pak následně kdesi
zahodí. Tento akt jim údajně zaručí dlouhotrvající, ne-li nekonečný vztah a
neustávající zamilovanost. Osobně nepatřím mezi naivy, svěřující osud svého
vztahu do rukou malého, lehce překonatelného bezpečnostního systému, ale musím
uznat, že zámky na Namsanu mají jisté kouzlo.
Mé nejkrásnější západy slunce
Přírodní dominantou Soulu je
ovšem nepochybně rozlehlý národní park Bukhansan, který v překladu znamená „hory,
ležící severně od řeky Han“. V jeho útrobách lze nalézt turistické trasy
nejrůznějších obtížností, takže je možné se v něm setkat se zkušenými
alpinisty a horolezci stejně jako s malými, sotva pohybu schopnými korejskými
bejby. Do Bukhansanu jsem poprvé zavítala již na sklonku loňského léta, abych
na trase zvané „Seoul-Fortress“ byla svědkem magického odchodu do ruda
zbarveného ohnivého kotouče za horský obzor. Obdobný pohled (navrch se sněhovou
pokrývkou a mrazy okolo minus 20 stupňů) se mi naskytl i letošní zimu. Národní
park Buhansan je oblíbeným útočištěm jihokorejského lidu po celý rok, nehledě
na roční období. Na tomto místě je nutné uvést, že alpinismus, či jen obyčejné
procházky v přírodě jsou prostě korejským národním hobby. Spolu s golfem,
baseballem a fotbalem je to nejoblíbenější a nejvíce provozovaný tuzemský sport.
Jak jsme našli svého dealera outdoorového oblečení
Letošní léto jsme se s Oscarem
rozhodli, že znovuzrod kondice hlemýždě již nemůžeme dopustit. Proto jsme si
jednak koupili mimozemsky svítivé badmintonové rakety, se kterými občas
strašíme u řeky Han, jednak se společně zavázali, že každou sobotu vyrazíme do „hor,
ležících severně od řeky Han“. Začali jsme se o národní park a jeho stezky více
zajímat a jednoho krásného sobotního rána jsme si řekli, že se cítíme
připraveni zdolat samotný vrcholek Bukhansanu – tzv. Baegundae
Peak. Jenže krásné sobotní ráno se záhy proměnilo v ošklivé sobotní
dopoledne, takže když jsme se po výživné snídani a půlhodinové cestě metrem
ocitli před branami parku, vypadalo to, že hned za branami pořádně zmokneme. I
přes nepřízeň počasí jsme se našeho odvážného rozhodnutí vzdát nechtěli, a tak
jsme těžce dopadající kapky slepě ignorovali a žertovali o tom, že není lepšího
dne pro výšlap Baegundae. Když jsme se na jednom z rozcestí rozhodovali,
jestli přeci jen toho dne nejít snazší stezku, oslovil mě z čista jasna
asi padesátiletý Korejec medvědího vzezření a velmi obstojnou angličtinou se ptal,
kam máme namířeno. Řekla jsem mu o našich smělých plánech zdolat Baegundae, na
což on nadšeně pronesl, že fajn, proč ne, půjdeme tedy na Baegundae. Jeho
přímočarost a automaticky vytvořené přátelství nás naprosto odzbrojily.
Korejský medvěd, vzápětí představen jako D.K.Nam, zvolil příslušnou trasu a šlo
se. Stezka byla poměrně schůdná, v několika místech prolnutá horskou
bystřinou, v níž tekla průzračně čistá voda, vybízející k osvěžení. D.K.Nam
se ukázal jako velmi zábavný společník a naše túra neměla chybu, až na to, že
jsme šli na úplně jiný vrcholek než Baegundae. D.K.Nama, korejského medvěda a
jinak velmi schopného dealera outdoorového oblečení to velmi mrzelo a styděl
se. Po návratu dolů, zpět k branám parku, nás pozval na dobrou korejskou
večeři a pivo a přislíbil, že si do příští soboty trasu lépe prostuduje a že za
týden Baegundae určitě zdoláme.
D.K.Nam
dodržel, co slíbil, a nadcházející sobotu jsme se společně s ním a jeho starým
dobrým kamarádem z vojny sešli u téže stanice metra, u které jsme se o
týden dříve v „dobré náladě“ rozloučili. Těžko říct, jestli se náš přítel
cítil stále zahanben za předchozí kiks svého orientačního smyslu, nebo si jen našeho
nově utvořeného přátelství nesmírně vážil, nicméně na schůzku nepřišel s prázdnou
– donesl mi celou soupravu značky Everlast v krásném, černo-azurovém
provedení, kterou jsem dostala zdarma darem. Přátelství s D.K. začalo nést
své ovoce :)
Každopádně,
náš příběh zní takto: I se jeden korejský dealer s outdoorovým oblečením,
jeden brýlatý korejský obchodník s akciemi, jeden mestický
venezuelský inženýr a prosté české děvče vydali vstříc nejvyššímu vrcholku Soulu.
Nebylo žádným překvapením, že naše banda budila po celou dobu výšlapu velké
pozdvižení, zvláště a zejména v okamžiku, kdy jsme si na jednom z odpočívadel
těsně pod vrcholkem rozložili karimatku a usedli k rodinnému pikniku, což musel
být velmi pitoreskní pohled.
Posledních
200 metrů k vrcholku Baegundae bylo na zdolání poněkud náročnějších.
Výšlap vzhůru byl v tak ostrém úhlu, že se vlastně už nejednalo o žádné
amatérské chození po horách, ale suverénní horolezectví. Tento pocit
několikanásobně umocňoval skalnatý terén a ocelová lana a lanka, připevněná,
kam se dalo. Musím přiznat, že v posledních metrech jsem s láskou vzpomínala
na svůj slavný výšlap vulkánu Halla Mountain a říkala si, jak jsem ještě
alpinismem zcela nepolíbená, myslela-li jsem si, že vulkán na Jeju byl to
nejhorší, co mě v mé horalské kariéře mohlo potkat. Ale jak to tak bývá,
pohádky mívají dobrý konec, takže se dealer medvědího vzezření, brýlatý akcionář,
venezuelský inženýr a české děvče ocitli až na vrcholku „hor, které leží
severně od řeky Han“, vysoko v oblacích, s opojným pocitem vítězství
nad přírodou. Po dlouhé době jsem se opět začala těšit na příchod svalové
bolesti, která mi byla daní za moje velké, či lépe řečeno velehorské
dobrodružství.
Óóó, až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát,
nad čárou oblaků až tam, kde sníh se bojí tát…
