Máme okno!

Aneb útěk české duše od indických inženýrů a vřískajících koček k úpatí hor a chytrému záchodu.

Zasvěcení to vědí. Nezasvěcení to nevědí, ale teď se to dozví. Opustili jsme naši rezidenci na Chungmuro, tu krásnou myší díru v samém srdci Soulu, která po více jak dva roky představovala Oscarovo útočiště. Bylo to malé útulné studio o cca 4x4 metrech s obrovskou postelí, na které člověk strávil 90% veškerého času v pokoji, protože jinam se zkrátka nedalo „šlápnout“. Doteď mi není jasné, jak se do tak útlého prostoru vešla ještě malá kuchyňka a zejména celý Oscarův život na cestách, reprezentovaný 4 vybalenými kufry na kolečkách, 2 notebooky, sadou bongo bubnů a 1 Češkou, která do oné nory přitáhla vyjma svoji maličkost další 2 kufry plné jak jinak než vysoce nepostradatelných a životu praktických věcí.

Kastovní systém

Pokoj byl součástí rezidenčního hotelového komplexu Han Suites, který obývají zejména diplomaté, obchodníci a jiná migrující pracovní síla, žijící v korejské metropoli na přechodnou, ale nijak zanedbatelnou dobu. Delší, avšak časově omezený pobyt je zpravidla dohnal k přestěhování se do stabilnějšího a ve srovnání s klasickým hotelem domáčtěji vyhlížejícího prostředí, nabízejícího současně prakticky většinu hotelových služeb, usnadňujících cizincům místní život. Ale pozor. Jestli někdo z uvedeného popisu nabyl dojmu, že se jedná o luxusní sídlo určené pouze movitým světoběžníkům, ráda bych takového tvora vyvedla z omylu. Hotel byl zhmotněním kastovního systému, jakousi pyramidou společenské a finanční moci. Zatímco v nejvyšších patrech s panoramatickým výhledem na město v jeho historické i moderní podobě žili ve více pokojových bytech majetné rodiny diplomatů z rozvinutých zemí, o patro níže už se v obyčejných „dvoupokojácích“ poněkud tísnily rodiny méně majetných diplomatů ze zemí rozvojových. Úplně nejníže, nepočítám-li podzemní parkoviště a sklad odpadu, pobývali na velmi krátkou dobu za malý peníz chudí čínští turisté, kteří si nemohli dovolit zaplatit standardní hotel v centru. Jejich relativně nízkorozpočtové bydlení v srdci města bylo vykoupeno za cenu neexistujícího okna v pokoji a nepříjemného faktu, že zde čas od času zažili nečekanou návštěvu. Nabyla jsem silného podezření, že zde spolu s nimi koexistovala i milá, hygienu jistě dodržující městská zvířátka, neb jsem v onom patře podezřele často potkávala pána z deratizační služby.

Ruch lobby

Pojďme ale o patro/ kastu výš. Toto poschodí, oficiálně označené jako "čtvrté poschodí", ve skutečnosti však přízemí s lobby a řadou jednoduchých studio pokojů, bylo naším poschodím. Ze všech pater rezidenčního komplexu byla tato úroveň ta zaručeně nejživější a nejzábavnější, jelikož v ní byl neustálý ruch, způsobený nekončícím příjmem a odbytem již zmíněných čínských nešťastníků, putujících DO nebo Z nižší kasty. Bylo to však zároveň i jediné místo, kde člověk mohl přijít do styku s významnými obchodníky a diplomaty, žijícími v osmém patře na vrcholu popisovaného systému, avšak vyřizujícími své administrativní povinnosti s personálem hotelu v příslušné lobby "čtvrtého poschodí". Často, zejména během prvních měsíců pobytu v Soulu, jsem si s notebookem v ruce, sloužícím jako krycí prvek mojí pozorovací mise, chodila sedat na pohodlné sedačky umístěné hned vedle recepce, z nichž jsem měla ten nejlepší přehled o okolním dění. Moje posedávání bylo doprovázeno neustávajícími slušnými pozdravy všech zběsile pobíhajících uklízeček, intenzivními úklonky a máváním místní hospodyně, která se do mě ihned po mém příjezdu do komplexu bezhlavě zamilovala, útrpnými pohledy přivolaného deratizátora a jedním tzv. „awkward“ momentem, kdy mě v nevinných večerních hodinách jeden z ubytovaných obchodníků po příchodu do lobby zval na pokoj, neboť si mě spletl s „tou“, kterou si toho času diskrétně objednal přes telefon.

„Čtvrté patro“ však pro mne bylo srdcovou záležitostí nikoli v souvislosti s ruchem přijímací haly, ale vzhledem k přítomnosti našeho pokoje. Studio 403, obklopené ze všech stran identickými studii obývanými k mé velké radosti výhradně samotářskými indickými inženýry a nadto ideálně orientované přímo na sever do tmavé šachty a Severní Koreje. Ačkoli Kima a jeho komunistické ovečky nebylo možné spatřit pouhým okem, černá šachta byla prachobyčejnou černou realitou všedního dne, které moje oko čelilo nepřetržitě. Skrze nejmenší okno na světě nám do oné nory pouštěla jen zlomek přirozeného denního světla, což způsobilo, že mě zde často přepadala mrcha jménem blbá nálada, která na mě s oblibou sobě vlastní parazitovala, ale také jsem zde dosahovala osobních rekordů v délce spánku, který připomínal spíše zimní letargii medvědů. A pokud se mi v místnosti přeci jen podařilo NESPAT, měla jsem exkluzivní možnost poslouchat z vedlejších pokojů nejnovější indické hity a z blízkého svahu za šachtou hlasité kočičí árie, znějící jako vraždění nemluvňat. Řeknu vám - dokonalý hudební požitek.

Přepadávající uklízečky 

Na začátku léta 2012, kdy jsem nebyla nic jiného než ztracená Češka v Soulu, jsem ještě vůbec netušila, jak to v Han Suites chodí. Přiletěla jsem se svými dvěma kufry, které jsem stihla seznámit s Oscarovými již zabydlenými čtyřmi kufry, a pak vlivem časového posunu a nedostatku přítomného světla tvrdě usnula. Oprávněně se domnívám, že bych spala až dodnes, kdyby mě druhého rána neprobudil jekot vyděšené uklízečky, jež mě spící a polonahou našla v peřinách postele, kterou se zrovna chystala ustlat. Od té doby jsem Oscarovi každé ráno těsně před tím, než odešel do práce, uštědřila v polospánku vedle polibku na rozloučenou také dvě ospalá slova „SIGN PLEASE“. V překladu tím bylo myšleno, aby Oscar pověsil zvenčí cedulku, že v noře chrní medvěd českého původu, který si nepřeje být rušen.

Hory a záchod, to mě dělá šťastnou!

A nyní je Han Suites minulostí. Všechno špatné se v dnešním světle jeví spíše jako komické a na vše dobré s nostalgií vzpomínám. Třeba na to, jak hotelový personál pokaždé nadšeně tleskal a výskal radostí, když jsem se unavená a zpocená po mnohahodinové cestě z Evropy znovuobjevila v přijímací hale. Nebo na to, jak jsme s Oscarem po oba dva roky slavili jeho falešné narozeniny, když mu hotel se srdečným přáním oslavenci věnoval výtečný čokoládový dort v den, kdy narozeniny rozhodně neměl. Tyhle momenty byly jedinečné. Na druhou stranu, dnes bydlíme ve dvanáctém poschodí (bez uvozovek ~ opravdu dvanácté poschodí J) moderní novostavby s obrovským panoramatickým oknem a krásným výhledem na budovu obklopující divoké hory národního parku Bukhansan. Žádní Indové, žádné zpívající kočky, žádní deratizátoři, ani uklízečky, které by mě po ránu přepadávaly v posteli. Zato spousta denního světla, prostoru a nadto tzv. „chytrý“ korejský záchod, s nímž zažívám spoustu dobrodružství a legrace!