pondělí 14. července 2014

ROZLOUČENÍ S „UŠÁČKEM“ aneb uroněné slzy u Měsíčního chrámu

Dnes trochu jinak. Dnes méně současné Koreje a více minulé Prahy. Dnes hodně vzpomínek a trocha nostalgie. Přicházím s příběhem o nadpozemsky krásném vzájemném poutu mezi člověkem a psem. Příběhem, který napsala jedinečná povaha mé nejoddanější přítelkyně s nespočtem puntíků na kožíšku. Píši, alespoň ve zkratce, o naší společné cestě životem, jež započala před více jak 13 lety a skončila posledním rozloučením mé a její duše vysoko v horách, které provázely tisíce uroněných slz, ale i v mysli promítané nádherné vzpomínky a magické kouzlo místa a daného okamžiku. Přenáším „na papír“ kus sama sebe, hlubokou výpověď z nitra mého srdce, ovlivněného půlkou života po boku vždy trochu zlobivého, ale věrného „Ušáčka“, který ve čtvrtek na večer navždy odešel.



POTKALY SE U CHARVATCŮ


JESSIE se vyklubala na svět v čistě bílém kožíšku v předvečer Štědrého dne roku 2000, přičemž o dva měsíce později přiťapkala již s několika málo flíčky do našich životů. Z doby, kdy mi bylo 11 let, si v detailech pamatuji jen máloco. Je-li ovšem něco, co si ve všech souvislostech vybavuji zcela zřetelně, pak je to výprava pro malé štěňátko do vesničky Charvatce nedaleko Loun. V ten den se ze mne stala pravděpodobně nejšťastnější copatá holka pod sluncem, hrdá to majitelka roztomilé, téměř plyšové dalmatinky. Jak to tak bývá, nemohu objektivně posoudit, zda si tehdy v Charvatcích vybrala ona mě či já ji, každopádně vím, že jsem se do ní pro její mazlivost a temperament zamilovala ihned na první pohled.


PUNTÍKATÝ BULDOZER


JESSIE se ve svém novém pražském doupěti nechala okamžitě slyšet. Svoji přítomnost nám dennodenně připomínala desítkami loužiček, překousanými botami a kabely, ožužlaným nebo pozvraceným kobercem, přežvýkanými obaly knih a sešity do školy (věta „Pes mi sežral domácí úkol“ nebyla v mém případě již nikdy více ubohou školáckou výmluvou, ale ryzí pravdou, za niž jsem musela na základce tvrdě bojovat) a dalšími počiny, způsobenými poctivou prací ostrých zoubků, decimujících a recyklujících k naší velké nelibosti řadu bytových doplňků a osobních věcí. Vrcholným projevem jejího divokého všekonzumujícího období se ovšem stala vyhloubená nora v rameni našeho gauče a hromadná nadílka bobků v obývacím pokoji poté, co v noci předvedla obdivuhodný výkon ve skoku vysokém na jídelní stůl a spořádala celou kakaovou buchtu i s papírovými ubrousky. Bobek sem, bobek tam, voňavých dárků nám za ty roky věnovala opravdu hodně. Před dvěma lety nás například výmluvně obdarovala i na Štědrý den.



MAGICKÁ SÍLA SLADKÝCH ŽLUTÝCH KOLEČEK


JESSIE milovala jídlo. Poživatiny (a co si budeme povídat, často i produkty z našeho pohledu absolutně nepoživatelné) se staly středobodem jejího života a nejpříjemnějším aspektem každého dne. Když byla maličká, dostávala vedle barevných štěněcích granulí i Pribináčky, aby měla dostatek vápníku a silné kosti. Když díky Pribináčkům dostatečně vyrostla, vyvářela jí maminka kuřecí krky, přinášející každému normálnímu čtyřnožci vrcholný gastronomický požitek. Za chutné kuřecí hody byla Jessie mamince neskonale vděčná a po každé spořádané večeři jí chodila do ložnice lípnout velkou děkovnou pusu. Magickou položku v Jessinčině jídelníčku však představovaly „piškoty“. Sladká žlutá kolečka, pro něž byla malá i velká Jessie schopna udělat všechno na světě. Zvedat jednu ťapku, druhou, obě, sednout, lehnout, duc, zaštěkat, podlézat, vylézat, zalézat, prostě COKOLI hodné pejska z cirkusu. Jessie však ráda experimentovala a mimo pravidelné denní menu, které jsme ji s láskou připravovali, se ráda poohlížela po různých doplňcích stravy a chutných darech přírody. V její tlamičce tak skončilo mimo jiné i nějaké to holoubě, krtek, myška, snad celá čeleď hmyzu, smrtelná návnada na lišku (kterou jako malá přežila jen velkým zázrakem), alobaly a papírové sáčky od jídla, smrduté hnědé kopečky od pánů bez domova, a vlastně cokoli, co našla v bytě nebo v přírodě a shledala dostatečně voňavým, a tedy lákavým k okušení. Každé léto, které jsme společně trávili na chalupě v Úpici, nás doprovázela do lesa na borůvky nebo černé šťavnaté ostružiny, jež si i přes ostnaté bodce trhala rovnou do tlamy. Milovala také jablíčka (nejen) z naší zahrady, méně již však nabručené vosy, které na ní zpoza jablek vystartovaly a uštědřily jí do kožíšku nějaké to pichlavé pigáro.



CELOŽIVOTNÍ REBÉLIE


JESSIE byla dobrodruh a především rebel. Za piškot se sice byla schopna postavit třebas i na hlavu, ale bylo-li v přírodě něco ještě lákavějšího než žluté sladké kolečko v našich kapsách, přestávala slyšet a uháněla vstříc nově zpozorovanému či vyčenichanému cíli. Často moje a zejména maminčiny výchovné snahy absolutně ignorovala. Byla prvotřídní hvězdou v podávání paciček, ale povel k noze nikdy nepochopila, respektive se domnívám, že jej zcela vědomě sabotovala. Na hostivickém cvičáku jsme před 12 lety získaly cenu za nejzlobivějšího pejska a nejzoufalejší paničku dne. Titul jsme si zasloužily zcela oprávněně poté, co jsme vlivem Jessinčina mlsného jazýčku absolutně pohořely v hlavní soutěžní disciplíně. Hra spočívala v tom, že se pejsek a páníček v prostorách podlouhlého cvičáku rozmístili každý na jeden jeho konec, tedy pejska vám kdosi podržel na jedné straně, zatímco vy jste přešli na opačnou stranu zahrady. Pejsek měl být po určité době páníčkem přivolán a měl co nejrychleji běžet přímo, bez zastavení k noze svého majitele. Na dráze, která jednoho od druhého dělila, však byly poschovány nástrahy v podobě misek naplněných spoustou voňavých dobrot, kterým však měl vypuštěný a pánem přivolaný pes přirozeně odolat. Jessie selhala hned u první misky. Byla z jejího obsahu tak vedle, že si misku dokonce nepochopitelně převrhla na hlavu, přičemž nic neviděla a začala po cvičišti bláznivě pobíhat a do všeho narážet. Ze všech soutěžících pejsků měla zaručeně nejhorší čas a já, dvanáctiletá ambiciózní cvičitelka, jsem se strašně styděla a upadla v slzy. Šimoně, majitelce cvičáku a organizátorce soutěže, se mě zželelo a udělila nám zmíněný titul, k němuž se vázaly hodnotné ceny (pamatuji si, že jsem dostala velké puzzle a Jessie pytlík pochoutek, kvůli nimž na soutěžní dráze pohořela). Bylo to milé gesto, jež pohladilo zklamané ego malé holky, která se musela smířit s tím, že je majitelkou toho nezlobivějšího pejska v širém okolí.



MEDIÁLNÍ HVĚZDA


JESSIE budila mediální ohlas a jednou se spolu se mnou dostala dokonce do novin. Když jsem se v páté třídě vracela ze školy v přírodě, jedna z přítomných maminek, novinářka tehdejšího Večerníku Praha, sepisující článek o školních výpravách, si nás tzv. „vyblejskla“, jak se u autobusu po společném znovushledání emotivně objímáme. Fotka se o pár dnů později objevila ve zmíněném periodiku s příhodným komentářem směrem k rodičům: „Nedivte se, že se Vaše dítě po příjezdu ze školy v přírodě vítá raději se svým psem než s Vámi“.

Další úspěch zažila Jessie s příchodem digitální fotografie, kdy bratr, nadšený amatérský fotograf, zveřejnil některé její snímky na portálu flickr. K fotografiím, které zaznamenaly nebývale pozitivní ohlas u veřejnosti, se dostali pánové až z dalekého Japonska a prosili bráchu o udělení práva k využití Jessinčina portrétu pro chystanou knihu. Později nám do Prahy jako výraz díků zaslali hotové dílo, v němž byl snímek naší hvězdy publikován. Jelikož nikdo z nás japonsky nemluvíme, doteď netušíme, v jakém kontextu se tam o Jessinčině hlubokém psím pohledu píše. Víme jen, že kniha pojednává o psychologii a že Jessie je v ní překrásná.



OBJEVENÍ SKUTEČNÉHO VÝZNAMU PŘÁTELSTVÍ


JESSIE byla po mém boku dlouhých třináct let a prožívala se mnou vše dobré i zlé. Byla se mnou v roce 2001, kdy mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Hanka Č., kdy jsem vrcholně nenáviděla základní školu, v níž mě všichni a všechno štvalo (kromě Hanky Č.), byla se mnou 11. září, kdy jsem doma ležela se zápalem plic a děsila se v televizi vysílaných záběrů z napadeného WTC v New Yorku, byla se mnou v létě 2002, kdy Prahu zasáhly nebývale ničivé povodně, byla se mnou v roce 2003, kdy jsem si radikálně ostříhala dlouhé vlasy na mikádo a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Kristýna M., byla se mnou v roce 2004, kdy jsem bláznivě fandila českému týmu na EURO Cupu v Portugalsku a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla asi Martina H. (nevím jistě), byla se mnou v roce 2005, kdy jsem konečně s úlevou odešla ze základní školy a nastoupila na Gymnázium, byla se mnou v roce 2006, kdy nás opustila babička Marta, rozešla jsem se s prvním idiotem a kdy mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Zuzka M., byla se mnou v roce 2007, kdy zemřela prateta Margot a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla stále Zuzka M., byla se mnou v roce 2008, kdy jsem si založila Facebook J, byla se mnou v roce 2009, kdy jsem veleúspěšně odmaturovala a po hloupé hádce mou nejlepší proklamovanou kamarádkou již nebyla Zuzka M., byla se mnou v roce 2010, kdy nás opustila babička Irena, rozešla jsem se s dalším idiotem a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou byla Katka L., byla se mnou v roce 2011, kdy jsem se seznámila s Oscarem a mou nejlepší proklamovanou kamarádkou již nebyla Katka L., byla se mnou v roce 2012, kdy jsem úspěšně složila Bc. státnice a začala si uvědomovat, že proklamovat někoho nejlepší kamarádkou je fakt blbost, byla se mnou v roce 2013, kdy se v naší rodině udála velmi smutná a tragická událost, která bude bolet navždycky, a byla se mnou ještě v červnu 2014, kdy jsem udělala magisterské státnice z hlavního oboru. Byla se mnou každé Vánoce bez výjimek a rozesmávala mě svou ztřeštěnou radostí z rozbalování vlastních i cizích dárků. Byla mou přítelkyní vrbou, které jsem brečela do kožíšku při osobních neúspěších, prohrách a ztrátách, byla ale i svědkem mých úspěchů, složených zkoušek a dalších pocitů štěstí, byla mou trpělivou přítelkyní, díky které jsem se nikdy necítila sama nebo ztracená, i když mi široko kolem dokola nikdo z lidí nerozuměl, nebo mi někdo hodně chyběl. A tak, v červenci 2014, právě teď, když s nostalgií vzpomínám, si uvědomuju, že mou jedinou nejlepší přítelkyní od setkání v Charvatcích byl jedině „Ušáček“ JESSIE. Pejsek, přijímající naši péči a lásku a vracející nám své city několikanásobně multiplikované.



POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ


Probudila jsem se do ve všech směrech pochmurné soboty, do dne oděného v hávu „černo-bílé“, o němž jsem rozhodla předchozí večer. Černo-bílou sobotou jsem chtěla symbolicky uctít památku Jessie, s níž si snad jiné barvy nešlo spojit. Oblékla jsem si černé kraťasy a bílý top, do uší zavěsila puntíkaté náušnice, které jsem kdysi dostala darem od bráchy. Vydali jsme se s Oscarem koupit svíčky a nasedli do autobusu, který nás zavezl až k branám NP Bukhansan. O místě jsme rozhodnuto ještě neměli, ale když jsme studovali turistické mapy v základním táboře, oba dva jsme okem utkvěli na vysoko v horách umístěném chrámu, pojmenovaném 문수사 ~ Munsusa Temple. Nevím, co přesně Munsusa v korejštině znamená a vlastně je mi to úplně jedno. Pro nás je Munsusa „Měsíční chrám“, který jsme poprvé navštívili v loňském roce a okamžitě si jej zamilovali, protože je vytesán do skal a umístěn na boční stěně hory jménem Munsubong s překrásným výhledem do údolí. Věděla jsem, že toto místo je to „pravé“, že právě zde se chci s mojí Jessie naposledy rozloučit.

V parku jsme se rozhodli poměrně rebelovat. Ten den jsme s Oscarem porušili alespoň tři základní pravidla z návštěvního řádu, ale každý prohřešek mi vykouzlil alespoň malý úsměv na tváři a zahřál u srdce. Když Jessie zlobila, tak my taky! Oscar proto u jednoho z níže položených chrámů natrhal překrásné, růžovo bílé květiny, se kterými jsme se další dvě hodiny přesouvali směrem k vrcholu Munsubong. Přibližně kolem páté odpoledne jsme dospěli k našemu cíli. Chrám byl jako vždy tichý, jen s několika málo návštěvníky a modlícími se mnichy. Poklonili jsme se Buddhovi a obešli celý chrám až na místo, kde cesta končila. Od tohoto bodu vedla nahoru jen malá stezka, na níž byl vstup zakázán. Vypadala ale krásně, a tak přišla na řadu rebelie č. 2, kdy jsme nedbali korejských cedulí a vystoupali na zakázanou a zcela opuštěnou stezku. Po několika metrech jsem se zastavila. Našla jsem to pravé místo, to konkrétní místo, kde jsem chtěla položit květiny a rozloučit se. Bylo to nádherné vyvýšené místo, trochu ukryté mezi skalami a stromky, ale s překrásným výhledem na okolní krajinu. Položené květiny jsem u stonků zatížila sesbíranými kamínky, z nichž jsem sestavila maličkou pyramidu. Takových spirituálních míst lze v Bukhansanu (a nejen v něm) najít mnoho, přičemž význam těchto míst tkví zejména v uctívání San-shina, dobrého Ducha hor. U květin s kamínky jsme zapálili svíčku (aneb porušení dalšího článku řádu a rebelie č. 3) a pak jsem Oscara poprosila, aby mě u místa nechal samotnou. Chtěla jsem být s Jessie úplně sama a nechtěla jsem, aby moje loučení kdokoli slyšel. Na položené kytičky padlo tisíce slz. Bylo mi smutno, že své nejlepší přítelkyni musím říct sbohem, na druhou stranu jsem ale cítila, že je jí teď někde určitě líp. Na konec jsem položila na kytičky svůj prstýnek, který byl mou součástí po mnoho předchozích let. Tak, jako jsem každé ráno chodila s Jessie na procházku, tak jsem si každé ráno rutinně nasazovala prstýnek. Odešla-li Jessie, odešel i kus mě, i proto jsem zde chtěla prstýnek navždycky odevzdat.



Po dokonaném rozloučení jsme se vrátili zpátky k chrámu, kde jsme se podruhé poklonili Buddhovi a já zde tiše pronesla své poslední přání. Nechci být patetická a nechci, aby všechna moje slova vyznívala jako laciná klišé, ale když jsme od Buddhy odcházeli, objevilo se na obloze jasné slunce, což při jinak pochmurném dni plném šedých mraků bylo poměrně k podivu. Slunce se na nás usmívalo cca 10 minut. Když jsme skutečně od chrámu odešli, vrátilo se zpátky za peřiny mraků. Mám za to, že Měsíční chrám má jistě uzavřenou smlouvu se sluncem a oba se postarají, aby bylo moje pietní místo navždy ochráněno. Stejně tak moje city a vzpomínky.

Budeš mi chybět, Jessinečko ušáčková…


čtvrtek 3. července 2014

Máme okno!

Aneb útěk české duše od indických inženýrů a vřískajících koček k úpatí hor a chytrému záchodu.


Zasvěcení to vědí. Nezasvěcení to nevědí, ale teď se to dozví. Opustili jsme naši rezidenci na Chungmuro, tu krásnou myší díru v samém srdci Soulu, která po více jak dva roky představovala Oscarovo útočiště. Bylo to malé útulné studio o cca 4x4 metrech s obrovskou postelí, na které člověk strávil 90% veškerého času v pokoji, protože jinam se zkrátka nedalo „šlápnout“. Doteď mi není jasné, jak se do tak útlého prostoru vešla ještě malá kuchyňka a zejména celý Oscarův život na cestách, reprezentovaný 4 vybalenými kufry na kolečkách, 2 notebooky, sadou bongo bubnů a 1 Češkou, která do oné nory přitáhla vyjma svoji maličkost další 2 kufry plné jak jinak než vysoce nepostradatelných a životu praktických věcí.

Kastovní systém

Pokoj byl součástí rezidenčního hotelového komplexu Han Suites, který obývají zejména diplomaté, obchodníci a jiná migrující pracovní síla, žijící v korejské metropoli na přechodnou, ale nijak zanedbatelnou dobu. Delší, avšak časově omezený pobyt je zpravidla dohnal k přestěhování se do stabilnějšího a ve srovnání s klasickým hotelem domáčtěji vyhlížejícího prostředí, nabízejícího současně prakticky většinu hotelových služeb, usnadňujících cizincům místní život. Ale pozor. Jestli někdo z uvedeného popisu nabyl dojmu, že se jedná o luxusní sídlo určené pouze movitým světoběžníkům, ráda bych takového tvora vyvedla z omylu. Hotel byl zhmotněním kastovního systému, jakousi pyramidou společenské a finanční moci. Zatímco v nejvyšších patrech s panoramatickým výhledem na město v jeho historické i moderní podobě žili ve více pokojových bytech majetné rodiny diplomatů z rozvinutých zemí, o patro níže už se v obyčejných „dvoupokojácích“ poněkud tísnily rodiny méně majetných diplomatů ze zemí rozvojových. Úplně nejníže, nepočítám-li podzemní parkoviště a sklad odpadu, pobývali na velmi krátkou dobu za malý peníz chudí čínští turisté, kteří si nemohli dovolit zaplatit standardní hotel v centru. Jejich relativně nízkorozpočtové bydlení v srdci města bylo vykoupeno za cenu neexistujícího okna v pokoji a nepříjemného faktu, že zde čas od času zažili nečekanou návštěvu. Nabyla jsem silného podezření, že zde spolu s nimi koexistovala i milá, hygienu jistě dodržující městská zvířátka, neb jsem v onom patře podezřele často potkávala pána z deratizační služby.

Ruch lobby

Pojďme ale o patro/ kastu výš. Toto poschodí, oficiálně označené jako "čtvrté poschodí", ve skutečnosti však přízemí s lobby a řadou jednoduchých studio pokojů, bylo naším poschodím. Ze všech pater rezidenčního komplexu byla tato úroveň ta zaručeně nejživější a nejzábavnější, jelikož v ní byl neustálý ruch, způsobený nekončícím příjmem a odbytem již zmíněných čínských nešťastníků, putujících DO nebo Z nižší kasty. Bylo to však zároveň i jediné místo, kde člověk mohl přijít do styku s významnými obchodníky a diplomaty, žijícími v osmém patře na vrcholu popisovaného systému, avšak vyřizujícími své administrativní povinnosti s personálem hotelu v příslušné lobby "čtvrtého poschodí". Často, zejména během prvních měsíců pobytu v Soulu, jsem si s notebookem v ruce, sloužícím jako krycí prvek mojí pozorovací mise, chodila sedat na pohodlné sedačky umístěné hned vedle recepce, z nichž jsem měla ten nejlepší přehled o okolním dění. Moje posedávání bylo doprovázeno neustávajícími slušnými pozdravy všech zběsile pobíhajících uklízeček, intenzivními úklonky a máváním místní hospodyně, která se do mě ihned po mém příjezdu do komplexu bezhlavě zamilovala, útrpnými pohledy přivolaného deratizátora a jedním tzv. „awkward“ momentem, kdy mě v nevinných večerních hodinách jeden z ubytovaných obchodníků po příchodu do lobby zval na pokoj, neboť si mě spletl s „tou“, kterou si toho času diskrétně objednal přes telefon.

„Čtvrté patro“ však pro mne bylo srdcovou záležitostí nikoli v souvislosti s ruchem přijímací haly, ale vzhledem k přítomnosti našeho pokoje. Studio 403, obklopené ze všech stran identickými studii obývanými k mé velké radosti výhradně samotářskými indickými inženýry a nadto ideálně orientované přímo na sever do tmavé šachty a Severní Koreje. Ačkoli Kima a jeho komunistické ovečky nebylo možné spatřit pouhým okem, černá šachta byla prachobyčejnou černou realitou všedního dne, které moje oko čelilo nepřetržitě. Skrze nejmenší okno na světě nám do oné nory pouštěla jen zlomek přirozeného denního světla, což způsobilo, že mě zde často přepadala mrcha jménem blbá nálada, která na mě s oblibou sobě vlastní parazitovala, ale také jsem zde dosahovala osobních rekordů v délce spánku, který připomínal spíše zimní letargii medvědů. A pokud se mi v místnosti přeci jen podařilo NESPAT, měla jsem exkluzivní možnost poslouchat z vedlejších pokojů nejnovější indické hity a z blízkého svahu za šachtou hlasité kočičí árie, znějící jako vraždění nemluvňat. Řeknu vám - dokonalý hudební požitek.


Přepadávající uklízečky 

Na začátku léta 2012, kdy jsem nebyla nic jiného než ztracená Češka v Soulu, jsem ještě vůbec netušila, jak to v Han Suites chodí. Přiletěla jsem se svými dvěma kufry, které jsem stihla seznámit s Oscarovými již zabydlenými čtyřmi kufry, a pak vlivem časového posunu a nedostatku přítomného světla tvrdě usnula. Oprávněně se domnívám, že bych spala až dodnes, kdyby mě druhého rána neprobudil jekot vyděšené uklízečky, jež mě spící a polonahou našla v peřinách postele, kterou se zrovna chystala ustlat. Od té doby jsem Oscarovi každé ráno těsně před tím, než odešel do práce, uštědřila v polospánku vedle polibku na rozloučenou také dvě ospalá slova „SIGN PLEASE“. V překladu tím bylo myšleno, aby Oscar pověsil zvenčí cedulku, že v noře chrní medvěd českého původu, který si nepřeje být rušen.

Hory a záchod, to mě dělá šťastnou!

A nyní je Han Suites minulostí. Všechno špatné se v dnešním světle jeví spíše jako komické a na vše dobré s nostalgií vzpomínám. Třeba na to, jak hotelový personál pokaždé nadšeně tleskal a výskal radostí, když jsem se unavená a zpocená po mnohahodinové cestě z Evropy znovuobjevila v přijímací hale. Nebo na to, jak jsme s Oscarem po oba dva roky slavili jeho falešné narozeniny, když mu hotel se srdečným přáním oslavenci věnoval výtečný čokoládový dort v den, kdy narozeniny rozhodně neměl. Tyhle momenty byly jedinečné. Na druhou stranu, dnes bydlíme ve dvanáctém poschodí (bez uvozovek ~ opravdu dvanácté poschodí J) moderní novostavby s obrovským panoramatickým oknem a krásným výhledem na budovu obklopující divoké hory národního parku Bukhansan. Žádní Indové, žádné zpívající kočky, žádní deratizátoři, ani uklízečky, které by mě po ránu přepadávaly v posteli. Zato spousta denního světla, prostoru a nadto tzv. „chytrý“ korejský záchod, s nímž zažívám spoustu dobrodružství a legrace!


středa 7. srpna 2013

Až na vrcholky hor aneb Jak se česká duše plazila po korejských výšinách...


V loňském roce jsem chození po horách upřímně nenáviděla. A to doslova. Bylo mi 22 let a moje váha odpovídala bezmála trojnásobku mého stáří či mládí. Jaro 2012 jsem proseděla nad vysokou horou státnicových otázek a počítačem, plodícím za mojí skromné účasti cosi jako bakalářskou práci, a ony vzácné momenty, kdy jsem neseděla, jsem pak vyplňovala romantickými toulkami po úpatích naší kuchyně, kde jsem se ve slepé víře, že se kalorie dají spálit i intenzivní činností šedé kúry mozkové, obracela k pomníku padlých jedlíků, zvanému lednice. Z těchto fyzicky velmi náročných aktivit jsem brzy získala kondici hlemýždě, takže když jsem se v červenci téhož roku ocitla na vulkanickém ostrově Jeju-do v Tichém oceánu, na němž se po mně chtělo, abych za pocitové teploty cirka milion stupňů zdolala mimo jiné i samotný vulkán Halla Mountain, vytratil se náhle z mojí odulé tvářičky úsměv. Tohle už nebyla moje ordinérní pražská túra. ŠLO DO TUHÉHO.

Krkonošské pohádky

Aby bylo jasno, v dětství, kdy můj věk i váha byly více než poloviční, jsem kopečky, kopce, hory i velehory zbožňovala. S tátou jsme léto co léto jezdili do Krkonoš a dělali dlouhé a náročné túry, které mě bavily. V mých dětských očích byla každá bolest svalů znamením obrovské výhry; výhry nad horskými sokyněmi, které si od nás nutně na oplátku vyžádaly drobnou bolavou daň. Byla jsem na svoje namožené svaly náležitě pyšná a po každém výšlapu jsem s napětím sledovala, jestli se na mých aktivních končetinách utváří odpovídajícím způsobem nová svalová hmota.

Magické kouzlo NP Hallasan

V loňském roce by ovšem ve mně zkušeného horala hádal jen málokdo. Na hory samotné jsem sice rozhodně nezanevřela, ale jejich vlídné tváře, napovídající, že mi nechtějí být těžkými soupeřkami, nahradil čirý sarkasmus. Příroda se mojí fyzické kondici upřímně vysmívala. Nakonec ale nebylo tak zle; zmíněný vulkán jsem zdolala, a dokonce jsem ani nepatřila mezi ty, kteří si výmluvně, těsně pod vrcholkem, vymkli kotník, aby je pak malý vozík, připomínající jeden z vagonků na zábavní pouti, svezl po drobných kolejničkách toho nejšílenějšího roller-coastru zpět do úpatí vyhaslého vulkánu. Barvitý příběh o tom, jak se prominentní irácký adolescent vydal na nejvyšší vrcholek Korejské republiky v kůl-šik-trendy teniskách, aby si pak po zbytek svého pobytu v Tichomoří užíval s ortézou a berlemi, si ale vyprávějme jindy.


Na Jeju-do jsme se z pracovních povinností vydávali do hor často. Žádná z túr sice již nepředčila výstup na Halla Mountain, ale každá vyvolala řadu nevole, protože znamenala opékání našich nebohých těl na ostrém korejském slunci, vypocení x-litrů tělesných tekutin a obavy z možného setkání s jedovatými asijskými plazy. Tyto výšlapy, byť fyzicky náročnější, byly ovšem nezapomenutelné. Ne všude na světě Vás uprostřed túry vítají čerstvým a osvěžujícím pramenem mniši, z jejichž buddhistických chrámů se vysoce nadpozemská hudba rozléhá na kilometry daleko. Ne všude na světě můžete vidět tak krásné a panenské vodopády. Ne všude na světě můžete spatřit tolik pestrobarevných bylin a květin. Ne všude na světě Vás po výšlapu čeká výtečný pomerančový džus z tamějších šťavnatých oranžovníků. I proto je škoda, že si někteří návštěvníci národního parku Hallasan tohoto přírodního daru dostatečně neváží. Při naší práci, kterou představovalo zejména odklizování odpadků z této skvostné krajiny, jsme našli i takové exempláře jako kousky starého luxu, televize, prošlý cestovní pas či zcela nedotčenou lahev Soju (něco na způsob sladší vodky). Z ostrova Jeju jsem si ve výsledku odvezla skvělé opálení, o několik kilo lehčí postavu a znovuzrozenou lásku ke kopečkům, kopcům, horám i velehorám.

Láska uzamčená

Letos jsem se do Koreje vrátila již dvakrát, a jestli na zdejším prostředí něco opravdu oceňuji (a zároveň mi to v Praze chybí), pak je to fakt, že jsou Vám hory daleko blíž, než si myslíte. Neznalec, nezasvěcenec či naprostý blbec sice tvrdošíjně prohlašuje, že život v takovém velkoměstě, jakým je Soul, musí být ohavný, špinavý a bez sebemenšího kontaktu s přírodou. Opak je však pravdou, v Soulu jsou hory všude, kam se rozhlédnete. Uprostřed města se tyčí kopec zvaný Namsan, na nějž ti více zdatní vyrážejí po svých a ti méně zdatní – nebo extrémně líní – jedou autobusem. Jeho vrcholek zdobí (či hyzdí – toť podléhá otázce vkusu jedince) jeden ze symbolů města, televizní vysílač, který se v noci rozsvěcí v několika barevných variacích. Na kopec Namsan se vydávají především zamilované páry, aby pod zmíněnou věží zpečetili svoji lásku zavěšením a uzamčením drobného bezpečnostního zámku, jehož klíč pak následně kdesi zahodí. Tento akt jim údajně zaručí dlouhotrvající, ne-li nekonečný vztah a neustávající zamilovanost. Osobně nepatřím mezi naivy, svěřující osud svého vztahu do rukou malého, lehce překonatelného bezpečnostního systému, ale musím uznat, že zámky na Namsanu mají jisté kouzlo.



Mé nejkrásnější západy slunce

Přírodní dominantou Soulu je ovšem nepochybně rozlehlý národní park Bukhansan, který v překladu znamená „hory, ležící severně od řeky Han“. V jeho útrobách lze nalézt turistické trasy nejrůznějších obtížností, takže je možné se v něm setkat se zkušenými alpinisty a horolezci stejně jako s malými, sotva pohybu schopnými korejskými bejby. Do Bukhansanu jsem poprvé zavítala již na sklonku loňského léta, abych na trase zvané „Seoul-Fortress“ byla svědkem magického odchodu do ruda zbarveného ohnivého kotouče za horský obzor. Obdobný pohled (navrch se sněhovou pokrývkou a mrazy okolo minus 20 stupňů) se mi naskytl i letošní zimu. Národní park Buhansan je oblíbeným útočištěm jihokorejského lidu po celý rok, nehledě na roční období. Na tomto místě je nutné uvést, že alpinismus, či jen obyčejné procházky v přírodě jsou prostě korejským národním hobby. Spolu s golfem, baseballem a fotbalem je to nejoblíbenější a nejvíce provozovaný tuzemský sport.



Jak jsme našli svého dealera outdoorového oblečení

Letošní léto jsme se s Oscarem rozhodli, že znovuzrod kondice hlemýždě již nemůžeme dopustit. Proto jsme si jednak koupili mimozemsky svítivé badmintonové rakety, se kterými občas strašíme u řeky Han, jednak se společně zavázali, že každou sobotu vyrazíme do „hor, ležících severně od řeky Han“. Začali jsme se o národní park a jeho stezky více zajímat a jednoho krásného sobotního rána jsme si řekli, že se cítíme připraveni zdolat samotný vrcholek Bukhansanu – tzv. Baegundae Peak. Jenže krásné sobotní ráno se záhy proměnilo v ošklivé sobotní dopoledne, takže když jsme se po výživné snídani a půlhodinové cestě metrem ocitli před branami parku, vypadalo to, že hned za branami pořádně zmokneme. I přes nepřízeň počasí jsme se našeho odvážného rozhodnutí vzdát nechtěli, a tak jsme těžce dopadající kapky slepě ignorovali a žertovali o tom, že není lepšího dne pro výšlap Baegundae. Když jsme se na jednom z rozcestí rozhodovali, jestli přeci jen toho dne nejít snazší stezku, oslovil mě z čista jasna asi padesátiletý Korejec medvědího vzezření a velmi obstojnou angličtinou se ptal, kam máme namířeno. Řekla jsem mu o našich smělých plánech zdolat Baegundae, na což on nadšeně pronesl, že fajn, proč ne, půjdeme tedy na Baegundae. Jeho přímočarost a automaticky vytvořené přátelství nás naprosto odzbrojily. Korejský medvěd, vzápětí představen jako D.K.Nam, zvolil příslušnou trasu a šlo se. Stezka byla poměrně schůdná, v několika místech prolnutá horskou bystřinou, v níž tekla průzračně čistá voda, vybízející k osvěžení. D.K.Nam se ukázal jako velmi zábavný společník a naše túra neměla chybu, až na to, že jsme šli na úplně jiný vrcholek než Baegundae. D.K.Nama, korejského medvěda a jinak velmi schopného dealera outdoorového oblečení to velmi mrzelo a styděl se. Po návratu dolů, zpět k branám parku, nás pozval na dobrou korejskou večeři a pivo a přislíbil, že si do příští soboty trasu lépe prostuduje a že za týden Baegundae určitě zdoláme.



D.K.Nam dodržel, co slíbil, a nadcházející sobotu jsme se společně s ním a jeho starým dobrým kamarádem z vojny sešli u téže stanice metra, u které jsme se o týden dříve v „dobré náladě“ rozloučili. Těžko říct, jestli se náš přítel cítil stále zahanben za předchozí kiks svého orientačního smyslu, nebo si jen našeho nově utvořeného přátelství nesmírně vážil, nicméně na schůzku nepřišel s prázdnou – donesl mi celou soupravu značky Everlast v krásném, černo-azurovém provedení, kterou jsem dostala zdarma darem. Přátelství s D.K. začalo nést své ovoce :)

Každopádně, náš příběh zní takto: I se jeden korejský dealer s outdoorovým oblečením, jeden brýlatý korejský obchodník s akciemi, jeden mestický venezuelský inženýr a prosté české děvče vydali vstříc nejvyššímu vrcholku Soulu. Nebylo žádným překvapením, že naše banda budila po celou dobu výšlapu velké pozdvižení, zvláště a zejména v okamžiku, kdy jsme si na jednom z odpočívadel těsně pod vrcholkem rozložili karimatku a usedli k rodinnému pikniku, což musel být velmi pitoreskní pohled.

Posledních 200 metrů k vrcholku Baegundae bylo na zdolání poněkud náročnějších. Výšlap vzhůru byl v tak ostrém úhlu, že se vlastně už nejednalo o žádné amatérské chození po horách, ale suverénní horolezectví. Tento pocit několikanásobně umocňoval skalnatý terén a ocelová lana a lanka, připevněná, kam se dalo. Musím přiznat, že v posledních metrech jsem s láskou vzpomínala na svůj slavný výšlap vulkánu Halla Mountain a říkala si, jak jsem ještě alpinismem zcela nepolíbená, myslela-li jsem si, že vulkán na Jeju byl to nejhorší, co mě v mé horalské kariéře mohlo potkat. Ale jak to tak bývá, pohádky mívají dobrý konec, takže se dealer medvědího vzezření, brýlatý akcionář, venezuelský inženýr a české děvče ocitli až na vrcholku „hor, které leží severně od řeky Han“, vysoko v oblacích, s opojným pocitem vítězství nad přírodou. Po dlouhé době jsem se opět začala těšit na příchod svalové bolesti, která mi byla daní za moje velké, či lépe řečeno velehorské dobrodružství.

Óóó, až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát, nad čárou oblaků až tam, kde sníh se bojí tát…




sobota 18. srpna 2012

10 DŮVODŮ, PROČ NESNÁŠÍM A MILUJU JIŽNÍ KOREU

A) CO MĚ ŽERE

Nesnáším Koreu, protože…

1)      korejští motorkáři jsou blázni (a kreténi k tomu)

Nesnáším Koreu, protože…

2)      je tu takové dusno, že i sebelepší make-up mi vydrží cca 1 minutu

Nesnáším Koreu, protože…

3)      oproti Korejkám s krásnýma a dokonalýma nohama & krásnou a dokonalou pletí tu vypadám v každém případě jak vylezlá z popelnice

Nesnáším Koreu, protože…

4)      na zelenou tu musím čekat i 10 minut

Nesnáším Koreu, protože…

5)      tu prodávají psy jako nějaké krysy

Nesnáším Koreu, protože…

6)      tu jedí psy

Nesnáším Koreu, protože…

7)      zbylým psům, které nesní, zpravidla obarví uši a ocasy na růžovo nebo oranžovo

Nesnáším Koreu, protože…

8)      ani po dvou měsících neumím jíst pořádně hůlkama (asi za to Korea nemůže, ale stejně)

Nesnáším Koreu, protože…

9)      je to puritánská země, kde neznají hluboké výstřihy (aneb moje prsa tu vyvolávají silné emoce)

Nesnáším Koreu, protože…

10)   je příliš daleko od ČR…



 
 B) CO ŽERU

Miluji Koreu, protože…

1)      není nad korejskou kuchyni, především pálivé nudle, Gimbap a grilované hovězí

Miluji Koreu, protože…

2)      ke každému jídlu v korejské restauraci přinášejí kimchi, omáčky a polévky zdarma, a je-li cokoli zkonzumováno, s úsměvem na tváři to přinesou znovu (neustále dokola, pokud neřeknete, že máte dost…)

Miluji Koreu, protože…

3)      městské veřejné záchodky jsou čisté a voňavé, vždy je k dispozici toaletní papír a za jejich užití se nikdy neplatí (v porovnání s ČR něco jako záchodový ráj…)

Miluji Koreu, protože…

4)      korejská kosmetika je prostě poklad

Miluji Koreu, protože…

5)      Jeju, Seoul & Pacifik

Miluju Koreu, protože…

6)      tu nejsou žádní městští kapsáři jako v Praze

Miluju Koreu, protože…

7)      Korejci jsou příjemně zvědaví a vždy si s vámi chtějí povídat (sice v korejštině, ale což)

Miluju Koreu, protože…

8)      I malé obchody jsou všude otevřeny 24 hodin denně

Miluju Koreu, protože…

9)      K-POP (když nic jiného, je to sranda)

Miluju Koreu, protože…

10)   tu momentálně pracuje a bydlí OS




středa 18. července 2012

Seoul – město královny Koloběžky první


Už je to přes 3 týdny, co jsem vystrčila svou českou nožku z letadla Emirates a vystoupila na jihokorejskou půdu, ale stále si na Seoul – tzv. duši celé Asie – nedokážu utvořit ucelený názor. Připadá mi, že je to město plné zvrácených kontrastů, paradoxů a někdy až nepochopitelných oxymóronů. Chudé a stařičké čtvrtě jednopodlažních slumů střídají prestižní nebe dosahující mrakodrapy významných nadnárodních firem; rušné ulice plné spěchajících lidí, aut, motorek, kárek a jiných pojízdných věcí zase střídají překvapivě tiché a rozlehlé parky s historickými paláci, tradičními skanzeny, jezírky, vodopády a divokými korejskými kočkami. Město je na první pohled až nepochopitelně čisté (například oproti Paříži), ale jakmile zaprší (nutno podotknout, že prší téměř pořád), městem se line odporný zápach kanalizace, který jsem opravdu ještě nikdy a nikde v takovém rozsahu nepocítila. Lidé přes týden nedělají nic jiného, než že svědomitě pracují a ještě svědomitěji spěchají; svůj shon si však bohatě vynahrazují v pátečních či sobotních nočních hodinách, kdy se s přáteli nezřízeně opijí a následně fotí, objímají, pusinkují a drží za ruce (což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo zvláště o muže :D ).
Korejské ženy zase bodují v oblékání; zpočátku jsem se o některých domnívala, že nejspíš trpí jakousi formou oděvní sklerózy, protože se na první pohled zdálo, že si zapomněly navléknout kalhoty a vyšly do víru velkoměsta jen ve spodním prádle. Následně jsem byla ujištěna, že to, co považuji za titěrné kalhotky, jsou úplně normální korejské šortky a sukně. Korejky, zdá se, jen velice rády ukazují své nohy & nožky a čím vyšší se jejich končetiny zdají, tím samozřejmě více bludišťáků. Není proto divu, že každá správná parádnice chodí rovněž na ultravysokých podpatcích (kam se hrabou jehly Victorie Beckham!) a snaží se své okolí přesvědčit, že měří nejméně tolik co světová topmodelka. A vtipný paradox? Jelikož jsou Korejci přeci jen konzervativní národ a je nutné odhalené nohy Korejek něčím vykompenzovat, bylo rozhodnuto, že výstřihy neexistují. Otázkou je, zdali tomu není spíše proto, že Korejky (na rozdíl od nás - statných slovanských žen) povětšinou ani nemají „CO“ ukazovat. Téma to pro mě bylo natolik zajímavé, že jsem se na něj vyptávala všude možně, načež mi bylo všude možně řečeno, že korejská dívka se smí vystavovat jen v soukromí svému chlapci, nicméně těšit svými často jen imaginárními přednostmi vícero mužů jest jí zakázáno. Takže si to shrňme: korejskou krásku poznáme tak, že je od pasu dolů téměř nahá, zatímco od pasu nahoru na sebe navléká volná trika, blůzy a někdy i zcela nepochopitelně chundelaté roláky (mně nepochopitelné proto, že je v Seoulu pocitově tak 40 stupňů nad nulou a já, snažíc se nepohoršit korejský lid, tudíž nosící jakýsi oděvní kompromis na své vrchní i spodní části těla, se tu potím samozřejmě jako prase).



Dalším paradoxem je již zmíněné počasí. U nás, v českých luzích a hájích, se obvykle během dešťové smrště příjemně ochladí. V Seoulu, když prší, stoupne humidita o několik stupňů a pocitová teplota vzduchu až o dvojnásobek. Třeba dnes, když jsem se vydala ulovit nějaké ty nudle k obědu, začalo opět pršet (po velmi krátké odmlce) a nastalo tak neuvěřitelné dusno (tak 100 stupňů), že ačkoli vyzbrojena deštníkem, vypadala jsem už po pár metrech chůze jak zmoklá slepice. Nakonec jsem raději odložila deštník a nechala si opláchnout obličej horkou dešťovou vodou (lepší tvářit se před ostatními jako zmoklá chudinka bez deštníků než jako propocená smradlavka s deštníkem).

Posledním paradoxem, o kterém se dnes zmíním, je „veselá“ povrchová doprava. Za dosavadní tři týdny svého pobytu v Seoulu jsem pochopila, že seoulské chodníky nejsou utvořeny primárně pro chodce (tudíž je zde naprosto popřen shodný kořen obou dvou slov), ale pro motorky a tzv. kárkaře. Nezbytností každého obyčejného chodce na asijském chodníku je tak včasná pohotovost a obratnost vyhnout se a) celé armádě poctivě pracujících a ještě poctivěji spěchajících korejských úředníků, b) divoce kličkujícím motorkářům, c) tahačům kárek s nebezpečně vypadajícím nákladem. Jako důkaz mohu přiložit osobní zkušenost, kdy jsem se málem střetla s nebezpečně se řítícím korejským motorkářem ihned na své první procházce po Seoulu (resp. ihned po pár metrech od vykročení z hotelu). Od té doby jsem však velmi ostražitá a ovládám širokou škálu úskoků a poskoků (nepochybuji ale o tom, že kdybych je prováděla na relativně klidných chodnících v Praze, brzy by mne odvezli do Bohnic s podezřením na demenci). Jinak pravidlo č. 2 – nevěř zelené a nevěř ani jakékoli jiné barvě, kterou semafor ukazuje – auto, ale především opět motorka může přijet z kteréhokoli směru v kterýkoli okamžik. Často se stává, že při přecházení na zelenou sviští divocí motorkáři těsně před vámi/ těsně za vámi, protože červená pro auta znamená očividně zelenou jak tráva pro všechny motocykly. Na každé větší křižovatce už pochopili to co já (že semafory jsou jen svítící dekorací k ničemu, kterou všichni okolo ignorují), a proto jsou zde zpravidla nasazeni nejméně tři policisti se světelnými buřtíky řídící dopravu. Zcela upřímně – vůbec nechápu, co tam ti blázniví korejští strážci zákona provádějí za cviky, ale zaplať pánbůh pak vždycky přecházím na svoji zelenou tak, aniž by mě přejela jedna nebo více motorek.



A shrnutí celého příspěvku? Seoul je divné město. Město s charakterem královny Koloběžky první, protože stejně jako ona je svým způsobem „oblečené - neoblečené“, plné kontrastujících paradoxů.



středa 11. července 2012

Příprava a přeprava české duše do Seoulu


  • PŘÍPRAVA
Příprava české duše na cestu do Koreje se od přípravy na jiné cesty lišila jediným – česká duše tentokrát nestihla panikařit. Aby bylo jasno, obvykle totiž těsně před cestami do zahraničí velmi vášnivě panikařím a do svého stavu zoufalství ochotně zapojuji i nejbližší rodinu a některé přátele. Nemám pochyb o tom, že kdybych měla na balení do Seoulu, resp. přemýšlení o této cestě vyhrazeno více času, možná bych to všechno i vzdala a nikam neletěla. Situace však byla taková, že jsem ještě 3 dny před odletem byla myšlenkami u segmentace zákazníků, cílů a ukazatelů ziskových podniků i neziskových organizací a subsidiarity v regionální politice (moje krásné státnicové otázky)… Dva dny před odletem pak na mě dosedla příjemná euforie ze získání bakalářského titulu, která způsobila, že jsem se konečně příjemně uvolnila a uvědomila si, že jsem asi už 6 dní pořádně nespala a nic nejedla. Rozhodla jsem se proto, že to musím okamžitě napravit a větší část soboty jsem prospala spánkem čerstvých intelektuálů. V neděli mi došlo, že bych už opravdu mohla začít balit, nebo se alespoň přesvědčit, jestli všechno potřebné najdu doma či se budu muset vydat na nákupy. A jak to tak před každou cestou bývá, zjistila jsem, že doma nemám skoro nic, a nákupům jsem se tudíž nevyhnula. Vrátila jsem se z nich až po osmé večer a tak unavená, že jsem stihla jen přeprat pár kusů nejpotřebnějšího prádla a balení jsem odložila na pondělí. Zvláštní na tom všem je, že ani v neděli večer, byť mi zbývalo už jen cca 16 hodin do odletu, jsem paniku stále nepociťovala. Ta se objevila až v pondělí ráno, kdy mi došlo, že vážně odlítám, že vážně opouštím Evropu, ČR, Prahu, Řepy, maminku, tatínka, bratra, Jessinku, Flama (a jiné zvířectvo) na více jak dva a půl měsíce a neodjíždím jen tak někam za Prahu, ale do Seoulu, tj. Koreje, tj. Asie, (tj. jiný kontinent a tj. konečně důvod k pořádné panice, uaaaaa!!!). Ale díky bohu (nebo spíše díky mamince) jsem v pondělí dopoledne všechno úspěšně dobalila a díky bratrovým řidičským schopnostem jsem byla cobydup na ruzyňském letišti (pro fajnšmekry -  na Václavu Havlovi). Na terminálu 1, ze kterého jsem snad ještě nikdy neletěla, jsem stihla pozdravit svého nejoblíbenějšího, totiž prozatím jediného studenta češtiny - Turka Firata - šikovného to manažera tureckých aerolinií. Pak přišla loučící pac a pusa s bráchou a mamkou (s ostatními výše jmenovanými došlo k loučení již o několik hodin dříve). A pak už jsem byla u gatu a viděla jsem připravený bílo-černo-zeleno-červený boeing Emirates, do kterého jsem asi za hodinu nastoupila.

  • LET PRAHA-DUBAJ
Let Praha-Dubaj trval celkem 6 hodin a bohužel mi ani trochu neutíkal, protože jsem byla super nervózní ze všeho, co na mě čekalo v Dubaji, Incheonu a vlastně i Seoulu. Navíc mě nedlouho po vzlétnutí opustil můj mladý saudskoarabský soused, který, ač se zpočátku jevil jako kamarád, se kterým si budeme během cesty povídat, mi kdesi nad rakouskými hranicemi sdělil, že vlastně nemá Čechy vůbec rád, odešel a už se nevrátil. Jeho místo pak zaujala zadnička jedné z východoevropských letušek, která se chtěla neustále bavit s jakousi východoevropskou slečnou, sedící uprostřed v uličce. Mám-li být upřímná, letušky na trase Praha-Dubaj byly povětšinou arogantní modelíny s umělým úsměvem. Jestli mě něco opravdu zklamalo, tak to byl právě jejich přístup k pasažérům, o kterém se mi před odletem z Prahy ani nesnilo. Proto jsem se je rozhodla po zbytek cesty ignorovat a raději jsem se dívala z okýnka na úchvatný a nekonečně dlouhý západ slunce (letěli jsme ze západu na východ – proto byl tak dlouhý), který vyvrcholil krvavě-rudými odstíny nad iráckým Bagdádem. Dalším krásným zážitkem byl noční přílet do Dubaje, kdy jsem z pomalu klesajícího letadla mohla pozorovat nádherně osvětlené pobřeží, mrakodrapy a uměle vytvořené ostrovy.
Výstup z letadla (nebyla k nám přistavěna „žížala“, ale několik autobusů) by se dal přirovnat ke vstupu do přehřáté sauny. Půlnoc ve Spojených arabských Emirátech očividně přináší zásadní ochlazení z 50 stupňů celsia na takových cca 35. Anče, které bylo zabaleno od hlavy k patě, protože v letadle zrovna tropy nepanovaly, se pak muselo před většinou vážně se tvářícími arabskými muži potupně svlékat a způsobilo tak nemalý rozruch…  Mimochodem, autobus jel k terminálu více jak 20 minut a ačkoli jsem už byla téměř úplně svlečená, za tu dobu jsem ze sebe vypotila víc než za celý svůj život.
Pak následovala menší panika v terminálu, kde jsem na tabuli odletů mezi stovkami dalších letů musela najít právě ten můj do Incheonu, což se z počátku jevilo jako nadlidský úkol. Když se mi to nakonec podařilo, snažila jsem se držet jakési hlučné české skupinky, která si to štrádovala podobným směrem. Protože jsem se dlouho neudržela v utajení (vydávala jsem nejen zvukové, ale i značné pachové signály), rozhodla jsem se raději dát s jakousi zrzavou slečnou do řeči a vysvětlila jsem jí, že na rozdíl od nich cestuji sama a trochu panikařím. Měla pro mě pochopení, nicméně mi sdělila, že jejich zlínská grupa odlítá do Kapského města a že jejich gate se od toho mého liší asi o 200 čísel. Musela jsem se tak s nimi brzo rozloučit a odebrat se po svých do jiné části terminálu. Naštěstí jsem pak určený gate našla a uklidnilo mě, že kolem něho sedělo až 90% korejsky vypadajících cestujících. Při čekání jsem začala opět číst svoji milovanou Nesnesitelnou lehkost bytí, kterou jsem brzy vystřídala za rozhovor s asi 50letým vedle mě sedícím Korejcem, který se ptal, odkud jsem, proč letím do Seoulu atd. Byl moc hodný a předem se mi snažil vysvětlit, jak nezpanikařit na obřím letišti v Incheonu (čemuž jsem se ve výsledku stejně nevyhnula :D). Ptal se mě, jestli vím, kde je na letišti metro a jestli mám předem připravené přestupy tak, abych se v Seoulu dostala tam, kam potřebuju. Když jsem mu vysvětlila, že metrem nepojedu, protože mě má vyzvednout řidič (takže místo hledání metra budu muset najít jakéhosi korejského řidiče), napadlo ho, že by mě pak v nejhorším do centra mohla zadarmo přiblížit jeho žena, která ho na letiště měla přijet vyzvednout. Podíval se, kam přesně potřebuju, řekl mi, že by mě mohli dovézt téměř až na místo a že tím značně ušetřím (již jsem mu nevysvětlovala, že řidiče stejně neplatím já, ale můj přítel). V duchu jsem ale tancovala radostí. Pak ten pán řekl, že si půjde ještě koupit něco k pití a manželce nějaký ten dárek a že se uvidíme později. Mezitím však už otevřeli gate, já zpanikařila a raději prošla kontrolou do nějaké komfortnější čekací haly v přízemí (jaké to překvapení, že otevření gatu stále ještě neznamenalo nástup do letadla). Tam jsem se pak dlouho snažila najít svého nového ochotného korejského přítele, ovšem neúspěšně. Můj zásadní problém spočíval v tom, že se mi všichni Korejci okolo 50 let jevili na chlup stejně a já ve všech viděla právě svého ochotného chlebodárce. Proto jsem se na všechny hloupě usmívala a akorát jsem ve všech vzbudila vlnu rozpaků… První korejský kamarád byl bohužel nadobro ztracen...
  • LET DUBAJ-INCHEON
Let z Dubaje do Incheonu trval téměř 8 hodin, ale byl o 100% lepší, příjemnější a komfortnější než ten přechozí. Místo klasického boeingu se letělo obřím Airbusem A380-800, ve kterém se člověk vlastně ani necítí jako v letadle, ale spíše jako v luxusní hale nějakého hotelu. Letušky a stevardi byli přirození a neuvěřitelně ochotní, během letu se podávaly tři velké teplé chody a mezitím asi pět malých dezertů, pití bylo při ruce neustále. Každé sedadlo bylo přirozeně vybaveno vlastní LCD obrazovkou, která byla zásobena asi tisíci filmy současné či minulé kinematografie z celého světa, ale také neuvěřitelným množstvím seriálů a hudby; dále bylo možno se napojit na nejčerstvější zpravodajství BBC či na kamery snímající pohled z kokpitu letadla (co vidí piloti) a pohled z pod letadla (nad čím se zrovna letí). Během tohoto letu jsem si připadala jako malé miminko, protože jsem neustále něco jedla, hodně spala, chodila na toaletu a neustále tu byl někdo, kdo se staral o moje pohodlí.
Přílet do Incheonu proběhl v pořádku, akorát letiště je vskutku obří a je nutné se do příletové haly přemístit vlakem. V příletové hale se lidé selektují na domácí a cizince, přičemž všichni cizinci musí vyplnit dva papírové formuláře a vyčkat frontu na imigrační přepážku. Zde jsem se spřátelila s mladou černoškou z JAR, která pak hned z Incheonu letěla na Jeju Island a všechny strasti s vyplňováním formulářů jsme sdílely společně. Když na mě konečně přišla řada, šla jsem k mladé korejské úřednici, ukázala pas, poskytla otisky prstů, byla jsem vyfocena, krátce tázána a pak hurá razítko a jít kamsi hledat svoji snad v pořádku dopravenou krosnu. Všechno ale dobře dopadlo, s kamarádkou z JAR jsme svá zavazadla úspěšně našly a já pak dokonce našla i svého milého korejského řidiče (tihle lidé s cedulkami čekající v příletové hale na kohosi šli doposud v mém životě naprosto mimo mě, proto byl celkem zážitek, vidět toho Korejce s papírovou cedulí, na které stálo moje lehce zkomolené jméno)… A pak už JEN asi hodinová cesta autem do centra Seoulu, do hotelu Han Suites u Chungmuro station, za drahým Oscarem. Společné shledání po 6 dlouhých měsících, první pusa, první příval úlevy a štěstí. Česká duše byla úspěšně přepravena do Seoulu.