Seoul – město královny Koloběžky první

Už je to přes 3 týdny, co jsem vystrčila svou českou nožku z letadla Emirates a vystoupila na jihokorejskou půdu, ale stále si na Seoul – tzv. duši celé Asie – nedokážu utvořit ucelený názor. Připadá mi, že je to město plné zvrácených kontrastů, paradoxů a někdy až nepochopitelných oxymóronů. Chudé a stařičké čtvrtě jednopodlažních slumů střídají prestižní nebe dosahující mrakodrapy významných nadnárodních firem; rušné ulice plné spěchajících lidí, aut, motorek, kárek a jiných pojízdných věcí zase střídají překvapivě tiché a rozlehlé parky s historickými paláci, tradičními skanzeny, jezírky, vodopády a divokými korejskými kočkami. Město je na první pohled až nepochopitelně čisté (například oproti Paříži), ale jakmile zaprší (nutno podotknout, že prší téměř pořád), městem se line odporný zápach kanalizace, který jsem opravdu ještě nikdy a nikde v takovém rozsahu nepocítila. Lidé přes týden nedělají nic jiného, než že svědomitě pracují a ještě svědomitěji spěchají; svůj shon si však bohatě vynahrazují v pátečních či sobotních nočních hodinách, kdy se s přáteli nezřízeně opijí a následně fotí, objímají, pusinkují a drží za ruce (což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo zvláště o muže :D ).

Korejské ženy zase bodují v oblékání; zpočátku jsem se o některých domnívala, že nejspíš trpí jakousi formou oděvní sklerózy, protože se na první pohled zdálo, že si zapomněly navléknout kalhoty a vyšly do víru velkoměsta jen ve spodním prádle. Následně jsem byla ujištěna, že to, co považuji za titěrné kalhotky, jsou úplně normální korejské šortky a sukně. Korejky, zdá se, jen velice rády ukazují své nohy & nožky a čím vyšší se jejich končetiny zdají, tím samozřejmě více bludišťáků. Není proto divu, že každá správná parádnice chodí rovněž na ultravysokých podpatcích (kam se hrabou jehly Victorie Beckham!) a snaží se své okolí přesvědčit, že měří nejméně tolik co světová topmodelka. A vtipný paradox? Jelikož jsou Korejci přeci jen konzervativní národ a je nutné odhalené nohy Korejek něčím vykompenzovat, bylo rozhodnuto, že výstřihy neexistují. Otázkou je, zdali tomu není spíše proto, že Korejky (na rozdíl od nás - statných slovanských žen) povětšinou ani nemají „CO“ ukazovat. Téma to pro mě bylo natolik zajímavé, že jsem se na něj vyptávala všude možně, načež mi bylo všude možně řečeno, že korejská dívka se smí vystavovat jen v soukromí svému chlapci, nicméně těšit svými často jen imaginárními přednostmi vícero mužů jest jí zakázáno. Takže si to shrňme: korejskou krásku poznáme tak, že je od pasu dolů téměř nahá, zatímco od pasu nahoru na sebe navléká volná trika, blůzy a někdy i zcela nepochopitelně chundelaté roláky (mně nepochopitelné proto, že je v Seoulu pocitově tak 40 stupňů nad nulou a já, snažíc se nepohoršit korejský lid, tudíž nosící jakýsi oděvní kompromis na své vrchní i spodní části těla, se tu potím samozřejmě jako prase).

Dalším paradoxem je již zmíněné počasí. U nás, v českých luzích a hájích, se obvykle během dešťové smrště příjemně ochladí. V Seoulu, když prší, stoupne humidita o několik stupňů a pocitová teplota vzduchu až o dvojnásobek. Třeba dnes, když jsem se vydala ulovit nějaké ty nudle k obědu, začalo opět pršet (po velmi krátké odmlce) a nastalo tak neuvěřitelné dusno (tak 100 stupňů), že ačkoli vyzbrojena deštníkem, vypadala jsem už po pár metrech chůze jak zmoklá slepice. Nakonec jsem raději odložila deštník a nechala si opláchnout obličej horkou dešťovou vodou (lepší tvářit se před ostatními jako zmoklá chudinka bez deštníků než jako propocená smradlavka s deštníkem).

Posledním paradoxem, o kterém se dnes zmíním, je „veselá“ povrchová doprava. Za dosavadní tři týdny svého pobytu v Seoulu jsem pochopila, že seoulské chodníky nejsou utvořeny primárně pro chodce (tudíž je zde naprosto popřen shodný kořen obou dvou slov), ale pro motorky a tzv. kárkaře. Nezbytností každého obyčejného chodce na asijském chodníku je tak včasná pohotovost a obratnost vyhnout se a) celé armádě poctivě pracujících a ještě poctivěji spěchajících korejských úředníků, b) divoce kličkujícím motorkářům, c) tahačům kárek s nebezpečně vypadajícím nákladem. Jako důkaz mohu přiložit osobní zkušenost, kdy jsem se málem střetla s nebezpečně se řítícím korejským motorkářem ihned na své první procházce po Seoulu (resp. ihned po pár metrech od vykročení z hotelu). Od té doby jsem však velmi ostražitá a ovládám širokou škálu úskoků a poskoků (nepochybuji ale o tom, že kdybych je prováděla na relativně klidných chodnících v Praze, brzy by mne odvezli do Bohnic s podezřením na demenci). Jinak pravidlo č. 2 – nevěř zelené a nevěř ani jakékoli jiné barvě, kterou semafor ukazuje – auto, ale především opět motorka může přijet z kteréhokoli směru v kterýkoli okamžik. Často se stává, že při přecházení na zelenou sviští divocí motorkáři těsně před vámi/ těsně za vámi, protože červená pro auta znamená očividně zelenou jak tráva pro všechny motocykly. Na každé větší křižovatce už pochopili to co já (že semafory jsou jen svítící dekorací k ničemu, kterou všichni okolo ignorují), a proto jsou zde zpravidla nasazeni nejméně tři policisti se světelnými buřtíky řídící dopravu. Zcela upřímně – vůbec nechápu, co tam ti blázniví korejští strážci zákona provádějí za cviky, ale zaplať pánbůh pak vždycky přecházím na svoji zelenou tak, aniž by mě přejela jedna nebo více motorek.

A shrnutí celého příspěvku? Seoul je divné město. Město s charakterem královny Koloběžky první, protože stejně jako ona je svým způsobem „oblečené - neoblečené“, plné kontrastujících paradoxů.